Česky English

Aktuality

NOVINKA V ZÁKONĚ O OCHRANĚ SPOTŘEBITELE – MIMOSOUDNÍ ŘEŠENÍ SPOTŘEBITELSKÝCH SPORŮ

11.04.2016

Mgr. Petra Františová publikovala na serveru e-pravo článek na téma Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů. Pokud Vás zajíma tato problematika, plné znění článku můžete nalézt zde.


Spolky - nový občanský zákoník a lhůty k provedení změn

11.04.2016

Mgr. Petra Františová, advokátní koncipientka, publikovala na serveru e-pravo článek na téma úpravy Spolků v novém občanském zákoníku, zejména v souvislosti nutnosti zápisu změn v obchodním rejstříku. pokud se Vás dotýkají změny v právní úpravě, nebo se o předmětné problematice chcete dozvědět více, můžete si celý článek přečíst zde.


Workshop: JEDNÁNÍ S INVESTORY - právní aspekty

05.11.2014


Školení: OCHRANNÉ ZNÁMKY - registrace v EU, USA a dalších zemích

15.10.2014


Změna adresy pobočky JIC Brno

29.09.2014

 


Vážení klienti, rádi bychom Vás informovali o změně adresy naší pobočky advokátní kanceláře JIC Brno, U vodárny 2, Brno, kterou nyní najdete na adrese


budova INMEC


Purkyňova 649/127


Brno – Medlánky 612 00


Ostatní kontaktní údaje zůstávají beze změn.


Vážení klienti, věříme, že s touto změnou dojde k dalšímu zkvalitnění našich služeb a ke spokojenosti obou stran. Rádi Vás přivítáme v nových prostorách. Děkujeme a nadále se těšíme na spolupráci.


Kontaktní údaje této i dalších našich poboček, včetně úmístění v mapě naleznete na našich stránkách v sekci KONTAKTY.


KONFERENCE: Transfer technologií v podmínkách České republiky

12.11.2013

 


Mgr. Tomáš Šetina a Mgr. Pavla Šimoníková se ve dnech 4.–5. listopadu 2013 zúčastnili 1. národní konference Transfer technologií v podmínkách ČR. Konference se účastnilo  140 zájemců z vysokých škol, transferových pracovišť, firem, státní správy, nemocnic a dalších subjektů.


SEMINÁŘ: Aktuální otázky insolvenčního práva a připravované změny

15.07.2013

Mgr. Jiří Zrůstek, advokát a insolvenční správce se zvláštní zkouškou  uvedl dne 26. 6. 2013 v Praze seminář na téma "Aktuální otázky insolvenčního práva a připravované změny" pro insolvenční specialisty GE Money bank a. s. V případě že jste neměli možnost se akce zúčastnit nebo, jestliže Vás zajímá dané téma, dáváme Vám k dispozici podklady v podobě prezentace, které za tímto účelem byly připraveny.


Materiály si můžete prohlédnout zde.


Připravované legislativní změny institutu insolvenčního správce

04.03.2013

Institut insolvenčního správce, jakožto zásadního procesního účastníka insolvenčního řízení dozná řady změn, a to ve světle připravovaných novel „insolvenčního zákona" [1], “zákona o insolvenčních správcích [2] a vyhlášky „o odměňování insolvenčních správců“ [3], které si kladou za cíl větší profesionalizaci insolvenčních správců.


První z připravovaných novel  v současné době projednávaná Parlamentem jako sněmovní tisk č. 662 doporučená ústavně právním výborem ke schválení dne 16.1.2013 se dotýká zejména zákona o insolvenčních správcích. Novela obecně zpřísňuje kritéria pro výkon činnosti insolvenčních správců a to jak těch současných, tak i budoucích.


Změny ve vztahu k současným insolvenčním správcům


Pro stávající správce novela zavádí např. pojem tzv. „citlivé činnosti“, za kterou se považuje výkon činnosti zvláštních insolvenčních správců. Zvláštní správce bude muset k vydání povolení zvláštního správce splnit kritéria pro výkon citlivé činnosti podle zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti.“ Národní bezpečnostní úřad bude u zvláštních správců prověřovat jejich osobnostní předpoklady a spolehlivost, tzn. jejich psychický stav, ovlivnitelnost a důvěryhodnost, zda nevyvíjeli činnost v rozporu se zájmy ČR nebo jejich majetkové poměry, které by neměly být zjevně nepřiměřené řádně přiznaným příjmům. Stávající zvláštní správci pak budou muset splnit tyto požadavky do 12 měsíců od účinnosti změny zákona.


Novela usiluje o to, aby činnost insolvenčních správců vykonávaly jen osoby s opravdovým zájmem o tuto činnost, a proto bude nadále možno požádat o vydání povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce jen do 6 měsíců od úspěšného složení zkoušky. Povolení bude zanikat po 5 letech od nabytí jeho právní moci, nebo od účinnosti změny zákona u stávajících správců, přičemž jeho prodloužení bude podléhat podání žádosti správce o prodloužení povolení k Ministerstvu spravedlnosti a zaplacení správního poplatku ve výši 5.000,- Kč.


V novele je též patrná snaha zákonodárce akcentovat odpovědnost za činnost insolvenčních správců a za řádnou odbornou úroveň jejich počínaní.  Pro nové i stávající správce se totiž mění kritérium bezúhonnosti insolvenčních správců jako základního požadavku na výkon činnosti. Za bezúhonného se nově nebude považovat ten, kdo spáchá nedbalostí trestný čin v souvislosti s výkonem funkce insolvenčního správce, nebo pokud ohrožuje důvěru v její řádný výkon. Nedodržení řádné informační povinnost vůči ministerstvu ohledně údajů uvedených v povolení správce o jeho sídle či pojištění je nově kvalifikováno jako správní delikt s možností udělení pokuty až do výše 200.000,- Kč.


Změny ve vztahu k uchazečům o výkon činnosti insolvenčních správců


Pro uchazeče, kteří podají žádost o výkon činnosti insolvenčních správců po účinnosti novely, se zavádí povinná 3 letá praxe v příbuzných oborech, když stávající úprava byla dle důvodové zprávy v rámci Evropy v tomto ohledu raritní. Příbuzné obory jsou určeny demonstrativně a výslovně zahrnují oblasti, ze kterých je uchazeč zkoušen v průběhu ústní části zkoušky, jejich úplný rozsah bude však záviset na posouzení Ministerstva spravedlnosti jakožto vydavatele povolení a bude podrobněji určen prováděcím předpisem.


Snaha o profesionalizaci správců prostřednictvím omezení jejich počtu zavedením tzv. numeru clausu byla ministerstvem vyhodnocena jako v rozporu s evropskými předpisy, když na insolvenční správce se pohlíží jako na poskytovatele služeb a omezování jejich počtu by bylo v rozporu s principem otevřené ekonomiky. Návrh novely zákona o insolvenčních správcích proto namísto toho zavádí opětovné zpřísnění zkoušek insolvenčních správců, což již při dnešní mizivé úspěšnosti uchazečů, povede pravděpodobně k ustálení počtu insolvenčních správců.


Písemná část zkoušek bude obsahovat ověřování znalostí i z jiných oblastí práva než jen práva insolvenčního a dále pak povinné vypracování případové studie. V rámci té budou uchazeči řešit „právní a jiné problémy, s nimiž se insolvenční správce při své činnosti setkává“.  Dle názoru autora se v případě „jiných problémů správce“ bude jednat zejména o účetní a daňové otázky, jakou jsou orientace v účetních výkazech či vyplňování daňových přiznání.  Konkretizaci písemných zkoušek bude specifikovat prováděcí vyhláška. U ústní zkoušky pak bude zcela vypuštěna tzv. rozdílová zkouška, při které např. u advokátů či daňových poradců není ověřována znalost oborů, ze kterých již byli zkoušeni profesní organizací a tito budou zkoušeni v plném rozsahu. Poukazováno je na specifika právních a ekonomických činností při výkonu funkce insolvenčního správce, která nejsou při rozdílové zkoušce adekvátně ověřena.  Rozdílová zkouška navíc není ve vyhlášce č. 312/2007 dostatečně definována, a proto i nyní dochází v praxi k rozdílnému přístupu zkoušejících k jednotlivým uchazečům vykonávajícím tuto zkoušku.


Novela řeší i opakované omluvy jednotlivých uchazečů z termínů zkoušek, administrativně zatěžující jejich organizaci. Za náhradní termín zkoušky bude uchazeč hradit poplatek ve výši 7.000,- Kč a za každý další termín pak 10.000,- Kč.


Souhrnná novela insolvenčního zákona


V současné době se jako další legislativní zásah do činnosti insolvenčních správců připravuje i tzv. souhrnná novela insolvenčního zákona, která je v současnosti terčem připomínek ze strany odborné veřejnosti a proto jen v krátkosti uvádím nejzásadnější připravované změny. V rámci souhrnné novely je navrhován o např. odlišné ustanovování správců do jednotlivých řízení. Nadále se počítá s přechodem od současného nominačního systému zakotveného v § 25 Insolvenčního zákona, kdy správce ve většině případů ustanovuje insolvenční soud na návrh jeho předsedy, k systému rotačnímu. Tzv. „kolečko“ neboli rotační systém zajišťuje ustanovování správců do řízení bez ohledu na vůli soudu v závislosti na jejich pořadí v daném seznamu insolvenčních správců vedeného v obvodu insolvenčního soudu. Tento systém má zajistit větší spravedlnost a transparentnost při rozdělování insolvenčních případů a zároveň menší riziko propojování insolvenčních soudců s insolvenčními správci. Další novinkou pak bude zrovnoprávnění provozovny insolvenčního správce s jeho sídlem. Správci tak budou moci provozovat svoji činnost i prostřednictvím svých provozoven, za předpokladu že zajistí náležité materiální a odborné zajištění v místě provozovny.


V připravované novele se počítá i se specializací insolvenčních správců na jednotlivé způsoby řešení úpadku a jejich rozdělování dle této specializace do jednotlivých seznamů insolvenčních správců pro oddlužení, konkursy či insolvenční případy, kdy je ze zákona nutné ustanovit zvláštního insolvenčního správce. V rámci této souhrnné novely autoři myslí i na lepší materiální zajištění insolvenčních správců, když navrhují minimální odměnu insolvenčních správců ve výši 45.000,- i při konkursech ve kterých nedochází k žádnému zpeněžování a odměnu za každou přezkoumanou přihlášku, podobně jako tomu bylo v zákoně o konkursu a vyrovnání.


Závěrem


Zpřísnění kritérií pro výkon činnosti insolvenčních správců tak jak je navrhováno, může vést ke zkvalitnění insolvenčního řízení. Ruku v ruce se snahou o profesionalizaci insolvenčních správců by však mělo jít i jejich adekvátní materiální zajištění, které je dlouhodobě kritizováno, a to zejména ze strany samotných správců. [4] Poslední novelou vyhlášky o odměňování správců č. 313/2007 Sb. účinné od 1.1.2013 byla navýšena odměna při zpeněžování zajištěného majetku z původních 2% na minimálně 9% z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli, přičemž procentuální sazba odměny se liší dle částky získané zpeněžením, podobně jak je tomu v případě zjišťování odměny při zpeněžování nezajištěného majetku správcem. Došlo tak k odstranění zjevné nerovnosti při odměňování, kdy správci při výkonu stejné činnosti obdrželi diametrálně odlišnou odměnu v závislosti na existenci zajištění. V komplexní novele insolvenčního zákona jsou pak shora uvedeny další opatření, které by měli vést ke spravedlivějšímu odměňování insolvenčních správců a k většímu zájmu o výkon této činnosti ze strany odborné veřejnosti.


 


Mgr. Lukáš Hojdn, LLB, advokátní koncipient


 





[1] Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“)




[2] Zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích (dále jen „zákon o insolvenčních správcích)




[3] Vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen „vyhláška o odměně“)


[4] viz. např. PACHL, Lukáš. Odměny insolvenčních správců nepokryjí ani jejich náklady. Konkursní noviny. 22.6.2011..



 


 


SPOLEČENSKÁ SMLOUVA PO REKODIFIKACI aneb důležitost přechodných ust. Zákona o obchodních korporacích

28.02.2013


Tento příspěvek si neklade za cíl obsáhnout všechny změny, které přináší nový zákon o obchodních korporacích v souvislosti s nutnými či možnými změnami v zakladatelských dokumentech obchodních společností, poskytuje spíše přehled způsobu změn v právní úpravě těchto dokumentů a manuál pro statutární orgány společností, které jsou za obsah těchto dokumentů odpovědné.


Nová právní úprava obsažená především v zákoně č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále také „ZOK“) sice nabývá účinnosti až 1. 1. 2014, ale některé změny v právu obchodních společností provedené tímto novým zákonem jsou tak zásadní, že je nutné jejich postupné zapracování, nebo alespoň příprava na jejich příchod již nyní. Statutární orgány společností by se měly se všemi změnami seznámit dříve, než přijdou a promyslet si kroky, jakými je implementují do základních dokumentů společnosti jako je společenská smlouva či stanovy, a jakými bude nutné změnit některá jednání společnosti i navenek.


PŘECHODNÁ USTANOVENÍ ZOK


V souvislosti s tím, že nový zákon o obchodních korporacích řeší mnohé právní otázky odlišně od stávajícího obchodního zákoníku, je nutné nastavit nějaký způsob, jakým budou upravovány aktuální právní vztahy v době po rekodifikaci. Zcela zásadními ustanoveními pro všechny subjekty práva a tedy i pro obchodní společnosti a jejich statutární orgány jsou nyní v zákoně o obchodních korporacích přechodná ustanovení, která upravují vztah nové právní úpravy a té předcházející. Smyslem přechodných ustanovení je eliminovat negativní dopady nové právní úpravy na vztahy, které vznikly ještě dle právní úpravy původní, a to především pokud tyto dvě úpravy řeší některé skutečnosti odlišně, a zabezpečit dostatečnou míru právní jistoty pro účastníky právních vztahů. U obchodních společností, které vznikly dle dosavadních právních předpisů, pomáhají přechodná ustanovení řešit konflikt, který účinností nové úpravy vzniká, a dávají tak společnostem odpověď na to, které otázky mohou zůstat řešeny v režimu starého zákona, a které je nutné upravit a přizpůsobit zákonu novému. 


VZTAH KE KOGENTNÍM NORMÁM ZOK


Z pohledu přechodných ustanovení zákona o obchodních korporacích existuje několik způsobů řešení možných konfliktů staré a nové právní úpravy, které tato ustanovení zakotvují pro obchodní společnosti a jejich společenské smlouvy a stanovy. Ustanovení § 777 odst. 1 ZOK se věnuje těm ujednáním ve společenských smlouvách, která jsou zcela v rozporu s kogentními ujednáními nového zákona, a rozpor řeší tak, že tato ujednání automaticky zrušuje ke dni nabytí účinnosti nového zákona o obchodních korporacích, tedy k 1. 1. 2014. Tento postup je zcela logický, neboť není možné, aby byly společenské smlouvy v rozporu s platným právním řádem a jeho kogentními normami. Základní princip tohoto ustanovení tedy spočívá v tom, že účinností zákona o obchodních korporacích pozbývají platnosti všechna ustanovení, která odporují kogentním ustanovením ZOK. V této souvislosti bude ovšem dosti problematická otázka kogentnosti některých norem ZOK, neboť jediným způsobem, jak dospět k závěru, zda se jedná o normu kogentní nebo dispozitivní je v podstatě pouze výklad norem v souladu s ustanovením § 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také „NOZ“), který nabývá účinnosti taktéž 1. 1. 2014.


§ 777(1)


Ujednání společenských smluv, která jsou v rozporu s donucujícími ustanoveními tohoto zákona, se zrušují dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.[1]


LHŮTA PRO PŘIZPŮSOBENÍ


S tímto režimem souvisí také ustanovení § 777 odst. 2, které dává obchodním společnostem respektive osobám jednajícím za společnost lhůtu 6 měsíců od nabytí účinnosti zákona o obchodních korporacích, aby přizpůsobily společenské smlouvy nebo stanovy nové právní úpravě dle nově účinného ZOK. Nesplnění této povinnosti může být ve výsledku sankcionováno až zrušením obchodní společnosti s likvidací. Jednatelé a členové představenstva tak zodpovídají za to, že obsah těchto listin bude nejpozději do 30. 6. 2014 v souladu s nově platným právním řádem. Dle tohoto ustanovení nebude pouze nutné přizpůsobit společenskou smlouvu a stanovy novému zákonu, ale doplnit také nové nutné náležitosti u „starých“ obchodních společností.


Takové nesplnění povinnosti může tedy spočívat například i v pouhém opomenutí nově nutně uváděných údajů ve společenských smlouvách nebo stanovách. Příkladem takového ustanovení je třeba § 250 odst. 2 písm. e) ZOK, který zavádí jako povinný údaj ve stanovách počet hlasů spojených s jednou akcií a celkový počet hlasů ve společnosti, jelikož bude nově možné vydávat zvláštní druhy akcií se zvýšeným počtem hlasů. Od statutárních orgánů se tak vyžaduje důslednost v úpravách jejich společenských smluv nebo stanov, a to v dosti krátké době. Při kontrole těchto nově nutných náležitostí společenské smlouvy ale nelze vycházet pouze ze ZOK, je nutné podrobněji projít také úpravu NOZ, který například v ustanovené § 123 NOZ obecně upravuje minimální náležitosti zakladatelského jednání, čímž je myšlena i společenská smlouva.


Důsledná úprava základních dokumentů společnosti je i v zájmu samotné společnosti, společníků a akcionářů, neboť nově nebude také možné využít některé zákonné možnosti, které umožňoval přímo obchodní zákoník, bez jejich výslovné úpravy ve stanovách. Příkladem toho je ustanovení § 285 ZOK, které upravuje možnost vydávání zatímních listů a to tak, že tyto bude nově možné emitovat pouze, pokud to stanovy výslovně umožňují. Bez výslovného zakotvení možnosti vydávání zatímních listů ve společenské smlouvě, tak nebude možné po 1. 1. 2014 zatímní listy emitovat. Nová právní úprava v podobě ZOK a NOZ dává ale společnostem také rozšíření některých možností. Nový zákon již výslovně nemluví o zástupcích zaměstnanců v dozorčí radě, což je dle aktuální právní úpravy povinné. Pokud tak společnost změní znění stanov a upraví tak, že valná hromada obsazuje celou dozorčí radu, již nebude nutné místa v dozorčí radě obsazovat zástupci zaměstnanců a jejich mandát skončí jejich odvoláním ze strany valné hromady po provedení této změny.


§ 777


(2)  Obchodní korporace přizpůsobí do 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona listiny podle odstavce 1 úpravě tohoto zákona a doručí je do sbírky listin. Neučiní-li tak, rejstříkový soud je k tomu vyzve a stanoví ve výzvě dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění této povinnosti; uplyne-li dodatečná lhůta marně, soud na návrh rejstříkového soudu nebo osoby, která na tom osvědčí právní zájem, zruší obchodní korporaci a nařídí její likvidaci.[1]


VZTAH DISPOZITIVNÍCH NOREM DLE § 777 ODST. 4 ZOK


Ustanovení § 777 odst. 4 ZOK upravuje vztah dispozitivní úpravy původního právního předpisu, tedy obchodního zákoníku, a nového zákona o obchodních korporacích. Společnost, která vznikla za působnosti původního obchodního zákoníku, a vztahovala se na ni dispozitivní ustanovení původního zákona a jejich společenská smlouva neupravovala danou skutečnost odlišně od zákona, se bude i nadále po nabytí účinnosti zákona o obchodních korporacích řídit těmito dispozitivním ustanoveními původního předpisu, pokud nebudou v přímém rozporu s kogentními normami ZOK. Ve výsledku to znamená, že na tyto společnosti se nebudou vztahovat dispozitivní ustanovení nového zákona o obchodních korporacích a i nadále se budou řídit dispozitivními ustanoveními původního předpisu. Tato otázka již byla lehce nastíněna i v příkladech výše.


V praxi se toto ustanovení použije například při převodu obchodního podílu, neboť dle dispozitivního ustanovení původního obchodního zákoníku může společnost ve společenské smlouvě určit, že je obchodní podíl převoditelný na jinou osobu odlišnou od společníka, ale pokud společenská smlouva přímo nepodmíní tento převod souhlasem valné hromady, není tento souhlas pro převod vyžadovaný. Dle nové právní úpravy naopak není-li ve společenské smlouvě výslovně uveden opak, může společník převést obchodní podíl na jinou osobu, pouze se souhlasem valné hromady. Jak se tedy má zachovat společník již existující společnosti po 1. 1. 2014, pokud chce převést svůj obchodní podíl na třetí osobu a ve společenské smlouvě není souhlas valné hromady s tímto převodem nijak řešen? Dle přechodného ustanovení v § 777 odst. 4 se bude nadále řídit dispozitivním ustanovením původního obchodního zákoníku, které pokud to společenská smlouva výslovně neuvede, souhlas valné hromady pro převod obchodního podílu na třetí osobu odlišnou od společníka nevyžaduje.


§ 777


(4)  Má se za to, že obsahem společenských smluv obchodních korporací, které vznikly před účinností tohoto zákona, jsou i dosavadní ustanovení obchodního zákoníku, která upravovala práva a povinnosti společníků, pokud nejsou v rozporu s donucujícími ustanoveními tohoto zákona nebo se od nich společníci neodchýlili ve společenské smlouvě.[1]


PODŘÍZENÍ SE ZOK JAKO CELKU


Přechodná ustanovení dávají v § 777 odst. 5 ZOK obchodním společnostem také možnost do dvou let od nabytí účinnosti zákona o obchodních korporacích podřídit se změnou společenské smlouvy tomuto zákonu jako celku. V tomto případě by se i společnosti, které vznikly před nabytím účinnosti tohoto zákona, řídili jak kogentními tak i dispozitivními ustanoveními zákona o obchodních korporacích bez výjimky a již by se na ně neaplikoval do té doby platný obchodní zákoník. Takovéto podřízení se novému zákonu mohou obchodní společnosti učinit už nyní, ale pouze s odkládací podmínkou od 1. 1. 2014, jelikož zákon o obchodních korporacích je již nyní součástí platného právního řádu. Podmínkou účinnosti takového podřízení se zákonu o obchodních korporacích změnou společenské smlouvy je v tomto případě zápis tohoto údaje do obchodního rejstříku. Nový zákon tak dává obchodním společnostem časově omezenou možnost vybrat si, zda chtějí zůstat podřízeni dispozitivním normám obchodního zákoníku, tedy původním pravidlům, nebo se zcela a bez výjimky podřídit pravidlům novým.


§ 777


(5)  Obchodní korporace uvedené v odstavci 4 se mohou nejpozději do 2 let ode dne účinnosti tohoto zákona změnou svých společenských smluv podřídit tomuto zákonu jako celku. Údaj o tom zapíše obchodní korporace do obchodního rejstříku. Změna společenské smlouvy nabývá v tomto případě účinnosti až zveřejněním zápisu o podřízení se tomuto zákonu jako celku v obchodním rejstříku.[1]


SHRNUTÍ


Nová právní úprava, kterou s sebou přináší nový zákon o obchodních korporacích a nový občanský zákoník podstatným způsobem zasáhne do života obchodních společností a i přes to, že jsou nové právní předpisy postaveny z převážné většiny na dispozitivních ustanoveních, není ze strany obchodních společností rozumné opomíjet důležitost této změny v právním řádu. Obchodní společnosti, respektive osoby jednající za společnost, by se měly již pomalu začít se všemi změnami seznamovat a zvolit pro svou společnost ten nejvhodnější způsob harmonizace svých společenských smluv a stanov s novou právní úpravou a co nejefektivněji využít možností, které jim výše popsaná přechodná ustanovení nabízejí.


[1] Ustanovení § 777 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, v platném znění


 


Mgr. Pavla Šimoníková, advokátní koncipientka


 


Návrh na povolení oddlužení - způsob řešení úpadku nebo šikana věřitelů?

20.02.2013



V současné době, kdy počet návrhů na povolení oddlužení rok od roku výrazně stoupá, se stále více objevuje otázka, zda se institut oddlužení nestává spíše nástrojem k poškozování věřitelů a úniku dlužníka od hrazení svých závazků, než skutečným řešením jeho úpadku.


Nezřídka se tak setkáváme s dlužníky, kteří sice jsou v úpadku a podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení lze zřejmě považovat za správnou cestu, jednu z podstatných náležitostí splnění oddlužení, tedy poctivý záměr, u nich však nelze očekávat. Jedná se o dlužníky, kteří nalezli výraznou mezeru v insolvenčním zákoně, v mnohých směrech poškozující věřitele, a to konkrétně v ust. § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „IZ“), jenž upravuje jeden ze zásadních účinků zahájení insolvenčního řízení, tedy že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést; k úkonům a rozhodnutím, které tomu odporují, se nepřihlíží.


Insolvenční řízení se zahajuje dnem, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu. Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení přitom nastávají již okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku (tedy nejpozději do 2 hodin poté, kdy věcně příslušnému soudu insolvenční návrh došel, § 101 odst. 1 IZ) a trvají do jeho pravomocného skončení. K tomu, aby nastaly účinky insolvenčního řízení, tedy i výše uvedená nemožnost provést výkon rozhodnutí či exekuci na majetek dlužníka, postačí dlužníku pouze podat návrh na povolení oddlužení, aniž by tento musel obsahovat všechny podstatné náležitosti a aniž by měl sám dlužník v úmyslu dosáhnout povolení oddlužení.


Náležitosti insolvenčního návrhu zkoumá insolvenční soud až v průběhu již zahájeného řízení, přičemž v některých případech může trvat až půl roku, než se v rámci své přetíženosti dostane k jeho přezkoumání. Pokud pak zjistí určitý nedostatek, zpravidla následuje výzva adresovaná dlužníku k opravě či doplnění podaného návrhu. Doba trvání účinků řízení se pak prodlužuje o lhůty v předmětných výzvách určené k opravě či doplnění a též o lhůty doručovací.


Kromě situace, kdy insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku dlužníka, a v daném případě nezáleží ani na tom, zda rozhodne o způsobu řešení tohoto úpadku, může dojít ke skončení řízení v několika případech. Pokud ve smyslu ust. § 128 a násl. IZ návrh neobsahuje všechny náležitosti, je nesrozumitelný nebo neurčitý a dále v případě, že nebude na výzvu soudu doplněn o zákonem požadované přílohy, příp. nebudou-li tyto přílohy doplněny o stanovené náležitosti, insolvenční soud takový návrh odmítne.


Návrh bude soudem dle ust. § 128a IZ odmítnut také v případě jeho zjevné bezdůvodnosti, např. bude-li podán opětovně a navrhovatel při jeho podání nedoloží, že splnil povinnosti uložené mu případně předchozím rozhodnutím o insolvenčním návrhu.


Další skutečností, která vede k zamítnutí návrhu a k následnému zastavení řízení je též nesplnění zákonem stanovených předpokladů pro vydání rozhodnutí o úpadku (srov. § 143 IZ).


Nezřídka dochází k zastavení insolvenčního řízení také tehdy, neuhradí-li navrhovatel ve stanovené lhůtě zálohu na náklady insolvenčního řízení, stanovenou mu soudem v souladu s ust. § 108 IZ.


Zastavení řízení však dlužník může dosáhnout i jinak než opomenutím či nečinností (tj. např. na výzvu soudu neopraví či nedoplní insolvenční návrh, nezaplatí zálohu na náklady insolvenčního řízení), ale i vlastním volním jednáním. Ve smyslu ust. § 129 IZ totiž může dlužník vzít svůj návrh zpět kdykoli od zahájení řízení až do vydání rozhodnutí o úpadku nebo do právní moci jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu. Dlužníku tato úprava nabízí řekněme jednoduchou cestu, jak korigovat trvání účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, aniž by došlo k rozhodnutí o jeho úpadku.


Ve všech výše uvedených případech tak dochází k zastavení řízení bez toho, aniž by bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka, tedy aniž by z podaného návrhu pro dlužníka plynuly nějaké závažnější následky. Po celou dobu jej však chrání, tedy v kontextu ust. § 109 odst. 1 písm. c) IZ, účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, a to až do nabytí právní moci předmětného rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž se řízení končí.


Na daném postupu bychom pravděpodobně neměli nalézt nic nepatřičného, tedy alespoň za situace, kdy dlužník návrhem na povolení oddlužení skutečně řeší svůj úpadek, případně hrozící úpadek. Současná úprava se však v rukou nepoctivého dlužníka může stát zbraní proti jeho věřitelům a proti běžným způsobům vymáhání jejich pohledávek. Tato totiž dává dlužníku široký prostor pro manipulaci s daným řízením, přičemž právě samotní věřitelé nemají prakticky žádnou možnost se jednání dlužníka příčícímu se dobrým mravům bránit.


Zásadní roli tedy hraje možnost dlužníka podat nový insolvenční návrh prakticky ihned poté, co dojde k pravomocnému zastavení řízení, opakovaně tak nastolovat účinky spojené s jeho zahájením, a tím oddalovat uspokojení věřitele výkonem rozhodnutí či exekucí. Takové jednání dlužníka je umožněno právě neexistencí ustanovení insolvenčního zákona, které by buď omezovalo počet návrhů, jež může dlužník podat v řadě za sebou, nebo alespoň stanovilo minimální lhůtu mezi jednotlivými podáními.


Paradoxně je taková lhůta stanovena pouze ve vztahu k věřitelskému insolvenčnímu návrhu a pouze pro případ jeho zpětvzetí, kdy je věřitel oprávněn návrh pro tutéž pohledávku znovu podat až po šesti měsících ode dne jeho zpětvzetí, přičemž totéž platí pro osobu, která pohledávku od věřitele nabyla.


Řešením by tak bylo stanovení zákonného omezení počtu insolvenčních návrhů, které je dlužník oprávněn podat, případně stanovením minimální lhůty mezi pravomocným zastavením řízení zahájeném jedním návrhem dlužníka a podáním dalšího návrhu.


Dalo by se tak shrnout, že institut oddlužení by měl sloužit pouze pro poctivé dlužníky, kteří si sice pozdě uvědomili, že přecenili své finanční možnosti, ale rozhodli se řešit svou tíživou situaci tak, aby již nadále nedocházelo k nepoměrnému uspokojování jejich věřitelů, aby se jim pod dohledem soudu podařilo uhradit co nejvíce závazků a v neposlední řadě, aby se mohli znovu začlenit do běžného života. Tomu by měl být insolvenční zákon co nejvíce nápomocen a svými ustanoveními oddlužení umožnit pouze poctivým dlužníkům. Výhoda by pak mohla být spatřována též v úbytku agendy insolvenčního soudu, který se takto musí každým, byť i nepoctivým návrhem, zabývat a rozhodnout o něm.

Závěrem lze tedy konstatovat, že nedojde-li stávající úprava předmětných změn, bude moct nepoctivý dlužník bránit uspokojení svých věřitelů opakovaným podáváním insolvenčních návrhů bez jakýchkoliv omezení, to vše v souladu se zákonem. Zákonodárce by tak neměl opomínat základní účel insolvenčního řízení, tj. mimo jiné ho vést tak, aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů.




Mgr. Karolína Černá, advokátní koncipientka


 


Původně publikováno na:


http://www.centrumoddluzeni.cz/novinka-18-navrh-na-povoleni-oddluzeni-poskozovani-veritelu-.html


 


Projekt Technologičtí skauti

15.02.2013




Naše kancelář zastoupená Mgr. Tomášem Šetinou, advokátem, se aktivně zapojila do projektu "Technologičtí  skauti". Smyslem projektu je mimo jiné podpora podnikatelských subjektů v ochraně duševního vlastnictví  a transferu technologií.  





Projekt vychází z provedeného dotazníkového šetření mezi zástupci průmyslových firem, ze kterého vyplynula potřeba přizpůsobit a inovovat stávající vzdělávací přístupy v oblasti moderního řízení inovačního potenciálu firem, zejména při inovačních změnách a přenosu výsledků VaV. Řízení změn se týká situací především při transferu inovací a výsledků výzkumu do výroby.


Snahou projektu je připravit moderní vzdělávací moduly, zaměřené na nové znalosti při transferu technologií a inovačním rozvoji ve firmách. Ve spolupráci s výzkumně-vývojovými institucemi se připraví i související praktické nástroje výuky. Vzdělávací moduly budou tvořeny formou, která bude zohledňovat vytíženost vedoucích technických pracovníků - především bude kladen důraz na stránku praktickou a koncentrované postupy, teoretická část bude zohledněna v nezbytném rozsahu. Moduly budou reflektovat novou ekonomickou situaci a obsahovat nejdůležitější poznatky manažerských postupů a metod, hlavně v oblasti řízení inovací a zavádění poznatků VaV. Tyto poznatky budou také zapracovány a využity při tvorbě vzdělávacích modulů, které budou zaměřeny na konkrétní situace, se kterými se firmy přímo potýkají. V průběhu projektu budou aktualizovány vznikající moduly dle konkrétního řešení pracovníků, se kterými se v rámci jejich profese setkali, aby z nich mohli čerpat ostatní účastníci dalšího vzdělávání. Výstupy projektu budou pilotně ověřeny a vyzkoušeny.





A znovu to oddlužení

11.02.2013


Přijetím zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále též jen „insolvenční zákon“) byl mimo jiné do našeho právního řádu nově zaveden, jako jeden ze způsobů řešení úpadku, institut oddlužení. Tento způsob řešení úpadku je ze zákona určen toliko fyzickým či právnickým osobám nepodnikatelům, jež navíc nemají závazky z podnikání. I přesto, že insolvenční zákon nabyl účinnosti již 1. 1. 2008, v praxi stále vznikají nové otázky, které je třeba judikatorně řešit, neboť na ně nelze najít jednoznačnou odpověď v insolvenčním zákoně. Jako insolvenční správkyně se s největším počtem nejasností potýkám ve vztahu k oddlužení, zejména v případech, kdy je řešeno oddlužení manželů.


Obecně lze konstatovat, že se zvyšuje počet společných návrhů na povolení oddlužení, resp. počet návrhů podaných sice manžely jednotlivě, avšak ti již v samotném textu návrhu požadují spojení věci do jednoho společného řízení. Spojení obou návrhů do jednoho řízení je pro dlužníky výhodné mimo jiné i v tom, že „ušetří“ na odměně a náhradě nákladů insolvenčního správce, neboť v případě jednoho řízení je tato strhávána pouze jedenkrát nikoliv dvakrát, jak by tomu bylo za situace, kdy by každé řízení probíhalo samostatně. Dlužníci tak mohou snáze v případě společného řízení splnit zákonnou podmínku minimálního 30 % uspokojení svých závazků v průběhu pěti let. Navíc pokud mají manželé – dlužníci rozdílnou výši příjmů, může i ten z manželů s nižšími příjmy (díky příjmům svého partnera) splnit již zmiňovanou podmínku pro uspokojení svých věřitelů. Při společném řízení rovněž odpadá problém s řešením situace, kdy se do každého z probíhajících řízení přihlásí věřitel se stejnou pohledávkou. Je ale spojení věcí v jedno insolvenční řízení vedené na majetek obou manželů skutečně ve všech případech ideálním a nekomplikovaným způsobem řešení úpadku manželů?


Dle mého názoru základním předpokladem pro společné projednání insolvenčního návrhu, tedy pro spojení řízení vedených na jejich počátku odděleně na každého z manželů, je skutečnost, že k uvedenému dojde ještě před rozhodnutím o schválení oddlužení, a to z následujících důvodů:



-  V případě, že by každý z manželů měl schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře v jiném období, není ze zákona zřejmé, kdy uplyne pětiletá lhůta pro plnění splátkového kalendáře. Pokud by soud rozhodl o splnění splátkového kalendáře, po 60 měsících od schválení splátkového kalendáře prvnímu z manželů by mohli být znevýhodněni věřitelé druhého z manželů, neboť obdrželi méně než 60 splátek, tudíž dostali méně finančních prostředků než by mohli dostat za situace, že by řízení probíhalo po celých 60 měsíců. Na druhé straně v případě, že by se výše zmiňovaná lhůta počítala od schválení oddlužení toho z manželů, kterému byl splátkový kalendář schválen později, by byl zase ten z manželů, který začal splátkový kalendář plnit dříve, znevýhodněn. Dle mého názoru je přitom nepřípustné, aby v případě společného řízení, tedy po spojení věcí, bylo řízení týkající se každého z manželů skončeno v různé době, a to v závislosti na tom, kdy jejich původně samostatná řízení započala.


-  Dalším neméně závažným problémem je rozdílná míra uspokojení věřitelů jednotlivých manželů. V některých případech rozhodne insolvenční soud o spojení insolvenčních řízení manželů až po několika měsících po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V mezidobí však již nastane veliký procentuální rozdíl mezi mírou uspokojení věřitelů přihlášených u každého z manželů. Nemluvě o tom, že uvedený problém je podtržen faktem, že většině případů se insolvenční soudy při přezkumu pohledávek nezabývají zjišťováním, zda se jedná o pohledávku v režimu společného jmění manželů nebo o pohledávku do tohoto režimu nespadající. V převážné míře mají osoby žádající o povolení oddlužení toliko závazky ve společném jmění manželů, jejich věřitelé tedy mohou požadovat uspokojení po každém z manželů jednotlivě, případně po obou zároveň. Většina věřitelů však požaduje plnění pouze od toho z manželů, který konkrétní závazek uzavřel a posuzováním toho, zda se jedná o pohledávku spadající do společného jmění manželů, se již nezabývá. Všechny tyto zmiňované faktory pak mohou vést k tomu, že věřitelé bez toho, aby k tomu byl dán jakýkoliv právní základ, obdrží po uplynutí 60 měsíců, různé procentuální uspokojení svých pohledávek. Doposud jsem se nesetkala s tím, že by věřitelé uvedenou „nerovnost“ namítali, ale obávám se, že jak budou postupně jednotlivá insolvenční řízení končit, bude tato Pandořina skříňka otevřena.


Bohužel ani skutečnost, že při zahájení insolvenčního řízení budou splněny všechny výše zmiňované předpoklady pro společné řízení o návrzích na povolení oddlužení obou manželů, bez dalšího neznamená, že v průběhu společného řízení nenastanou určité komplikace. Konkrétně narážím na to, že v průběhu plnění splátkového kalendáře může dojít k ukončení manželství v důsledku jeho rozvodu. Zákon žádným způsobem uvedenou situaci neřeší. Obecně lze předpokládat, že „zájem“ na společném splácení závazků se bude po rozvodu manželství blížit nule. Jak v takovém případě postupovat? Mělo by dojít k rozdělení řízení na dvě samostatná? Jak naložit se společnými závazky?


Dle mého názoru je následné rozdělení řízení možné. Při své úvaze vycházím z toho, že za situace, kdy soud může rozhodnout o spojení věcí, nic mu nebrání při změně okolností rozhodnout rovněž o rozdělení věci. Oříškem bude ale rozdělení závazků, zvlášť za situace, kdy manželé budou mít rozdílnou výši příjmů. Věřitelé toho z manželů, který má příjmy nižší by se mohli cítit „poškozeni“ tím, že nejsou uspokojování druhým z manželů. Navíc, jak by měl soud rozhodnout v případě, že jeden z manželů resp. bývalých manželů neuhradí po uplynutí 60 měsíců minimálně 30 % svých závazků? Lze i v takovém případě rozhodnout ve smyslu ustanovení § 415 insolvenčního zákona o osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení? Mám za to, že samotný fakt, že v důsledku rozvodu manželství, není jeden z bývalých manželů schopen uhradit svým věřitelům minimálně 30 % jejich pohledávek, nelze bez dalšího přičítat k tíži dlužníku, jestliže ten se po dobu předchozích pěti let snažil své závazky v maximální míře uspokojit.


Závěrem tohoto článku bych ráda zdůraznila, že i přes výše zmiňované problémy, jsem přesvědčena o tom, že oddlužení bylo zcela důvodně zařazeno mezi jeden ze způsobů řešení úpadku nepodnikatelských subjektů a tímto článkem nastíněné problémy budou nepochybně zdárně záhy vyřešeny.  


 


PRANÍ ŠPINAVÝCH PENĚZ - podklady k prezentaci

01.02.2013

Mgr. Hana Stiborová, advokátka, seznámila dne 31.1.2013 v rámci semináře pro Asociaci inkasních agentur posluchače s problematikou praní špinavých peněz. S obsahem tohoto školení se můžete seznámit zde.


V případě, že Vás uvedené téma zajímá, či máte v této souvislosti nějaké dotazy, můžete se na Mgr. Stiborovou obrátit.


PRANÍ ŠPINAVÝCH PENĚZ - proškolení ve smyslu zákona č. 253/2008 Sb.

21.01.2013

PRANÍ ŠPINAVÝCH PENĚZ proškolení ve smyslu zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu



Termín: čtvrtek 31. ledna 2013, 9:00 – 12:00 hodin


Odkaz: Více informací a přihlášku naleznete ZDE.


Školení na téma „Praní špinavých peněz“ si klade za cíl seznámit posluchače s povinnostmi, které pro ně plynou z pohledu zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu v platném znění, a dále plní funkci školení dle ust. § 23 tohoto zákona, když tento zákon ukládá povinným osobám povinnost zajistit pravidelné proškolení zaměstnanců, kteří se mohou při výkonu své pracovní činnosti setkat s podezřelými obchody, resp. proškolení všech zaměstnanců před zařazením na takováto pracovní místa. Každý účastník obdrží po absolvování semináře certifikát.


Určeno pro: pracovníky inkasních agentur, věřitele, pracovníky inkasních a právních oddělení firem a zaměstnance, kteří se mohou při výkonu své pracovní činnosti setkat s podezřelými obchody ve smyslu zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu


Místo: budova K-centrum, Senovážné nám. 23, Praha 1, jednací místnost č. 201, 2. patro (vchod D, vpravo výtahem do druhého patra)


Přednášející:


Mgr. Hana Stiborová – v r. 2009 absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a nastoupila jako advokátní koncipientka v Advokátní kanceláři Zrůstek, Lůdl a partneři v.o.s., kde v současné době působí jako výhradně spolupracující advokát. Ve své praxi se zaměřuje zejména na právo obchodní, občanské, pracovní, správní a problematiku poskytování veřejné podpory.


Program:



  1. Zákon o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu – obecně


a) Povinné osoby, výklad základních pojmů


b) Základní povinnosti povinných osob


c) Činnost Ministerstva financí a správní dozor


d) Sankce za porušení uložených povinností



  1. Zákon o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu z pohledu inkasních agentur


(dotazy lze zaslat nejpozději 7 dní před konáním školení na adresu info@aiacz.cz).


Cena:


2 450 Kč za osobu


Zvýhodněná cena pro členy AIA, ČLFA, a současné klienty inkasních agentur sdružených v AIA: 1 400 Kč za osobu


Každá 4. osoba z jedné společnosti zdarma. Nejsme plátci DPH. V ceně je zahrnuto občerstvení a studijní materiál. Platba předem převodem na účet dle zálohové faktury.


 


Uzávěrka přihlášek na seminář je 25. ledna 2013.


 


 


Věc nalezená, skrytá a opuštěná v komparaci zák. č. 40/1964 Sb. a zák. č. 89/2012 Sb.

03.01.2013

Právní úprava v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku

Vlastnictví lze nabýt dle ust. § 132 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“) kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem. Z posledně uvedeného tzv. právního důvodu neboli titulu nabytí vlastnického práva by mohla být odvozena možnost nabytí vlastnictví i přisvojením si věci.


Český právní řád však nezná institut přisvojení jako obecný nabývací způsob vlastnického práva, a to s ohledem na ust. § 135 OZ, dle kterého „kdo najde ztracenou věc, je povinen ji vydat vlastníkovi“. Z citovaného ustanovení tedy plyne obecná povinnost vrátit věc jejímu vlastníkovi a není-li tento znám, je nálezce povinen odevzdat věc obci, na jejímž území k nálezu došlo. Vlastník má poté možnost přihlásit se o svou věc do 6 měsíců od jejího odevzdání obci, jinak věc připadá do jejího vlastnictví. Totéž platí přiměřeně i na věci skryté a na věci opuštěné. Přisvojení připadá v úvahu pouze jako speciální nabývací způsob, a to na základě speciální úpravy ve zvláštním právním předpisu, např. při sběru lesních plodin a roští, lovu zvěře a lovu ryb.


Nález se týká věci, kterou někdo nevědomě, tedy bez projevu své vůle, ztratil. Jinak řečeno, o věcech ztracených hovoříme v případě, kdy vlastník těchto věcí nikoliv na základě svého projevu vůle ztratil možnost vykonávat faktické panství nad věcí. Věc nalezenou je pak nutno zásadně vrátit vlastníkovi. Pokud nálezce vlastníka nezná, musí věc odevzdat obci, na jejímž území tuto věc našel, ovšem má právo na náhradu nutných výdajů a na nálezné, které tvoří deset procent ceny nálezu, přičemž zvláštní právní předpis může opět upravit oprávnění nálezce či ohlašovatele nálezu věci odlišně. Následně existují dvě možnosti – buď se vlastník věci přihlásí do 6 měsíců od jejího odevzdání obci a je povinen této nahradit náklady, které jí v souvislosti s opatrováním věci vznikly, nebo se v uvedené lhůtě nepřihlásí a věc tak připadne do vlastnictví předmětné obce, jak již shora uvedeno. Ztrátou věci a jejím nálezem tedy nedochází automaticky ke změně vlastnického práva.


Komentář k OZ hovoří i o jakési povinnosti posuzovat tento aspekt z hlediska dobrých mravů. Nálezcem tedy nemusí být jen ten, kdo věc vezme k sobě, ale i osoba, která věc najde (tedy např. uvidí ležet na cestě). Každou ze situací je pak nutno posuzovat individuálně z hlediska dobrých mravů tak, že nálezcem je každý, kdo věc najde, aniž by ji musel nutně uchopit. Nejde-li pak o věc nepatrné hodnoty, je nálezce povinen ji vzít k sobě a dále s ní nakládat v souladu s příslušnou právní úpravou. Nerespektování této normy a přisvojení si věci nikoli nepatrné hodnoty (tedy takové, jejíž hodnota dosahuje nejméně částky 5.000,- Kč), která se dostala do moci příslušné osoby nálezem, pak může mít za následek i naplnění skutkové podstaty trestného činu zatajení věci ve smyslu ust. § 219 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.


Obdobný režim jak již řečeno dopadá na věci skryté a věci opuštěné. Věci skryté jsou takové, jejichž vlastník není znám, tedy obvykle poklady. Věci opuštěné jsou dle komentářů k OZ takové, u nichž se jejich původní vlastník vzdal derelikcí neboli opuštěním svého vlastnického práva. K takovýmto věcem nabývá obec vlastnické právo, i když je znám jejich předchozí vlastník. Vzhledem k tomu, že derelikce je jednostranným právním úkonem, je možné dospět k závěru, že vlastník pozbývá svého vlastnického práva derelikcí projevem své vůle směřující k zániku svého vlastnického práva k předmětu svého vlastnictví. Aktuální občanský zákoník však nijak blíže nevymezuje věc skrytou a opuštěnou a nevypořádává se ani dostatečně s otázkou možnosti derelikce věci nemovité, což může v praxi činit problémy se zřetelem na jejich evidenci v katastru nemovitostí.


Z uvedené obecné úpravy postupu při nálezu věci existují však samozřejmě též zákonné výjimky – např. v zákoně č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, nebo v zákoně č. 119/2002 Sb., o zbraních. Posledně zmiňovaný zákon upravuje ve svém ust. § 68 nález taxativně vyjmenovaných dokladů, zbraní, střeliva, munice nebo výbušnin, jež má nálezce povinnost odevzdat policii nebo orgánu místní samosprávy, který je předá nejbližšímu útvaru policie, případně má nálezce povinnost tento nález výše uvedeným subjektům neprodleně oznámit. Nalezené zbraně, střelivo, munice nebo výbušnina připadají poté do vlastnictví státu, nepřihlásí-li se jejich vlastník ve lhůtě 6 měsíců od jejich uložení.


Právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., novém občanském zákoníku


V zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“) je problematika přivlastnění a nálezu věci upravena v druhé hlavě třetí části ust. § 1045 a násl., a to mnohem podrobněji s tím, že tato navíc rozlišuje mezi věcmi a zvířaty (posledně uvedenými se však vzhledem k užšímu pojetí příspěvku zabývat nebudu).


Ust. § 1045 NOZ ve své větě první stanoví, že „věc, která nikomu nepatří, si každý může přivlastnit, nebrání-li tomu zákon nebo právo jiného na přivlastnění věci“. Movitá věc, která nikomu nepatří, je pak dle následující věty téhož ustanovení taková, „kterou vlastník opustil, protože ji nechce jako svou držet“, a to na rozdíl od opuštěné věci nemovité, jež připadá do vlastnictví státu. NOZ tedy zpřesnil a výslovně upravil doposud problematickou oblast již zmíněné možné derelikce věci nemovité. Z citovaného dále plyne, že pokud vlastník movitou věc opustí, tato nikomu nepatří a lze ji tedy přivlastnit, pokud tomu ovšem nebrání zákon nebo právo jiného na přivlastnění věci. Zákonnou domněnku opuštění movité věci jejím vlastníkem pak výslovně popisuje ust. § 1050 NOZ tak, že ji podmiňuje nevykonáváním vlastnického práva k této věci jejím vlastníkem po dobu tří let. U movité věci pro vlastníka „zřejmě jen nepatrné hodnoty“ (zde ponechávám na volné úvaze, jaké interpretační a aplikační problémy tato úprava asi přinese), jež je zanechána na místě přístupném veřejnosti pak není nutné dodržení výše uvedené lhůty a tato se považuje za opuštěnou bez dalšího. U věci nemovité je pak domněnka její derelikce vázána na nevykonávání vlastnického práva k ní po dobu deseti let.


Pro nález věcí je v ust. § 1051 NOZ obecně stanovena zásada, dle které se „má za to, že si každý chce podržet své vlastnictví a že nalezená věc není opuštěná. Kdo věc najde, nesmí ji bez dalšího považovat za opuštěnou a přivlastnit si ji“. Postup nálezce po nálezu věci je pak v NOZ popsán velmi podrobně, avšak princip je zachován obdobný, jako v OZ. Ztracenou věc nálezce vrátí tomu, kdo ji ztratil, nebo vlastníkovi, přičemž nálezci náleží úhrada nutných nákladů a nálezné, jež činí opět desetinu ceny nálezu. „Má-li však ztracená věc hodnotu jen pro toho, kdo ji ztratil, nebo pro jejího vlastníka, náleží nálezci nálezné podle slušného uvážení“ (ust. § 1056 odst. 2 NOZ), kdy je opět otázkou následujících let, jak bude tento pojem příslušnými orgány interpretován. Pokud nálezce z okolností nemůže poznat, komu má věc vrátit, a nepovažuje tuto za opuštěnou (aby si ji mohl přivlastnit), má povinnost oznámit tento nález obci, na jejímž území věc nalezl. Lhůta pro takové oznámení je „bez zbytečného odkladu, zpravidla do tří dnů“. Výjimku pak tvoří nález věci ve veřejné budově či veřejném dopravním prostředku, kdy je nálezce povinen věc odevzdat provozovateli těchto zařízení (pokud takový existuje, v opačném případě postupuje nálezce výše uvedeným způsobem), jenž se má zachovat podle jiných právních předpisů. Po odevzdání věci obci tato vyhlásí nález obvyklým způsobem, v případě věci značné hodnoty pak tak, aby nález vešel v širší známost, případně sama oznámí nález jí známému vlastníkovi a vyzve jej k převzetí věci (např. pokud je věc nezaměnitelně označena). V mezidobí obec věc uschová, případně za určitých okolností prodá ve veřejné dražbě či s ní naloží libovolným způsobem (u neprodejné věci).


Lhůta vlastníka či osoby, jež věc ztratila, pro přihlášení činí pro vydání věci včetně plodů a užitků (samozřejmě po odečtení nákladů a nálezného) jeden rok od vyhlášení nálezu. Pokud se o věc nepřihlásí nikdo do jednoho roku, může s ní nálezce, obec nebo osoba, jíž byla věc svěřena, nakládat jako poctivý držitel. U nálezu v podobě peněz jej mohou tyto osoby pouze užívat. Po uplynutí tří let od vyhlášení nálezu pak tato osoba nabude k věci vlastnické právo, ovšem pouze pokud neprohlásí obci, že nalezenou věc nabýt nechce – pak přechází právo užívat a nabýt na příslušnou obec, která je povinna zaplatit nálezci nálezné. V případě přihlášení osoby uvedené ve větě první tohoto odstavce po uplynutí doby jednoho roku, ovšem ještě před uplynutím tří let od vyhlášení nálezu, se věc příslušné osobě vydá po zaplacení nákladů a nálezného.


NOZ řeší i případ nálezce, který nález věci neoznámí a přisvojí si jej či jinak poruší své povinnosti. V tomto případě takovéto osobě nenáleží úhrada a nálezné a tato též nemůže nález užívat ani k němu nabýt vlastnické právo. Tím není samozřejmě dotčena povinnost této osoby k náhradě škody. V případě nálezu věci několika osobami současně jsou tyto oprávněny i zavázány společně a nerozdílně. Spolunálezcem je ve smyslu ust. § 1062 NOZ pak i „ten, kdo věc spatřil a snažil se ji dosíci, třebaže se jí dříve uchopil někdo jiný“.


V neposlední řadě je v ust. § 1063 a násl. NOZ upraven nález věci skryté, kdy tato je definována obecně jako „věc zakopaná, zazděná nebo jinak skrytá“. Nálezci takovéto věci nenáleží nálezné, pokud vlastník o úkrytu věci věděl, jinak platí až na drobné odlišnosti úprava popsaná výše. Nálezce oznámí nález skryté věci obci, ale též vlastníkovi pozemku, na jehož území byla věc nalezena. Věc skrytá pak zpravidla připadne do vlastnictví státu, kraje nebo obce podle jiných právních předpisů, v opačném případě si ujedná nálezce s vlastníkem pozemku, kdo z nich si věc ponechá a vyplatí druhému polovinu ceny věci. Neshodnou-li se, náleží věc vlastníku pozemku a ten nálezci zaplatí polovinu její ceny. Ust. § 1065 NOZ řeší také případ nálezu věci osobou zjednanou k nalezení ztracené nebo skryté věci – tato osoba se za nálezce nepovažuje a náleží jí odměna pouze za hledání, byla-li ujednána.


 


Mgr. Petra Dostálová, advokátní koncipientka


 


Zpracování otisků prstů pro účely zaměstnavatele

15.12.2012



S rozvojem moderních technologií dochází na pracovištích ke zcela novým a nestandardním situacím, které je třeba nazírat právní optikou, neboť, i přes praktický charakter těchto záležitostí, jedná se neoddělitelně i o aspekt právní, které ssebou tyto novinky přinášejí. Nedávno jsem byl v této souvislosti postaven před otázku, zda je zaměstnanec povinen poskytnout zaměstnavateli své otisky prstů v případě, kdy se zaměstnavatel rozhodne na pracovišti zavést systém pro evidenci docházky (tzv. píchačky) založený na jejich snímání. Zaměstnanec se v daném případě k danému úkonu stavěl s odporem, když se cítil být ohrožen na svých právech a dotázal se, zda musí zaměstnavateli své otisky poskytnout a zda k tomu může být ze strany zaměstnavatele nucen.


      k otázce charakteru otisků prstů jako osobního údaje


První otázkou, kterou je třeba posoudit při odpovědi na shora popsaný problém je samotný charakter otisků prstů, jakožto údaje, který má být zaměstnavatelem ve vztahu k zaměstnancům uchováván a zpracováván, tedy zda se bude jednat o osobní údaj, eventuálně citlivý osobní údaj, ve smyslu zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: „zákon na ochranu osobních údajů“). Dle ust. § 4 písm. b) tohoto zákona je, mimo jiné, citlivým údajem také „biometrický údaj, který umožňuje přímou identifikaci nebo autentizaci subjektu údajů“. Je tedy zřejmé, že dle této definice je třeba nahlížet i na otisky prstů. Jestliže zaměstnavatel vykonává s nashromážděnými údaji, jakékoliv operace nebo soustavy operací, a to automatizovaně nebo jinými prostředky a to zejména shromažďování, ukládání na nosiče informací, zpřístupňování, úpravy nebo pozměňování, vyhledávání, používání, předávání, šíření, zveřejňování, uchovávání, výměny, třídění nebo kombinování, blokování a likvidaci, provádí tak jejich zpracování, dle § 4 písm. e) zákona na ochranu osobních údajů a musí se řídit režimem uvedeným v § 5 a násl. tohoto zákona.


      okolnosti spojeno se zpracováním citlivých údajů


Zaměstnavatel je povinen zpracovávat osobní údaje dle ust. § 5 odst. 1) zákona na ochranu osobních údajů pouze za účelem a po dobu nezbytnou k tomuto účelu. Je tedy třeba z jeho pozice transparentně vymezit, k čemu má v úmyslu otisky prstů získané od zaměstnanců používat. Tato otázka není relevantní pouze z praktického hlediska použití, ale i ve vztahu nároku zaměstnavatele vydání otisků požadovat, neboť zákon primárně předpokládá z pozice zaměstnance udělení souhlasu k uchovávání osobních údajů a v ust. § 9 písm. a) stanoví, že: „Citlivé údaje je možné zpracovávat, jen jestliže subjekt údajů dal ke zpracování výslovný souhlas. Subjekt údajů musí být při udělení souhlasu informován o tom, pro jaký účel zpracování a k jakým osobním údajům je souhlas dáván, jakému správci a na jaké období. Existenci souhlasu subjektu údajů se zpracováním osobních údajů musí být správce schopen prokázat po celou dobu zpracování.“ S ohledem na tuto skutečnost je zaměstnavatel předem povinen vyžádat si od zaměstnance souhlas a to v prokazatelné (nejčastěji písemné) formě.  Mimo to musí zaměstnavatel zaměstnance řádně poučit a seznámit zejména ze skutečností, že tento svůj souhlas může vzít zaměstnanec kdykoliv zpět. S ohledem na tuto skutečnost je instalace předmětného zařízení z pohledu zaměstnavatele záležitostí krajně nejistou, neboť tento nemá v žádném okamžiku jistotu, že mu jeden nebo více zaměstnanců i již udělený souhlas nevypoví a nedojde tak k systémovému zablokování jeho záměru, spočívajícího v monitorování zaměstnanců za využití jejich otisků. Ustanovení § 9 sice pod písmeny b) až i) nabízí další alternativy, kdy lze zpracování citlivých údajů provádět i bez souhlasu subjektu údajů, zde však neexistuje taková výjimka, kterou by bylo možné na daný případ aplikovat, když ustanovení pod písm. d) a h), která jsou danému vztahu zaměstnance a zaměstnavatele obsahově nejblíže, vyjadřují v situacích, kdy by takovéto jednání bylo ze strany zaměstnavatele realizováno za účelem plnění právních povinností vůči zaměstnancům, dle zvláštních právních předpisů, nebo naopak, k zajištění a uplatnění jeho práv vůči zaměstnanci, požadavek nezbytnosti. V daném případě nelze forma monitoringu zaměstnanců za využití techniky zpracovávající citlivé osobní údaje považovat za nezbytnou, kdy technických alternativ založených na využití klíčů, čipů, magnetických či tradičních papírových karet je celá řada a argument nutností daného opatření nemůže obstát. Jiná situace by zřejmě nastala, kdyby zaměstnavatel z konkrétního důvodu nemohl jiné opatření využít a musel tak trvat na osobní evidenci bez využití alternativních prostředků, tato situace je však natolik abstraktní a hypotetická, že nemá smysl ji brát v úvahu.


      možnosti zaměstnavatele vynutit si souhlas a sejmutí otisků prstů


Ze shora uvedeného je zřejmé, že zaměstnavatel se v daném případě bez souhlasu zaměstnance při zavádění nového zařízení do podniku neobejde, chce-li jej na něj úspěšně aplikovat. Má však možnost zaměstnance přinutit, aby mu otisky prstů a souhlas s jejich použitím poskytl? Domnívám se, že zaměstnavatel je v tomto směru ve svých možnostech značně omezen, neboť jeho hlavní zbraní, která přichází v boji proti rebelujícímu zaměstnanci je hrozba ukončením pracovního poměru. V případě „za princip bojujícího zaměstnance“ je ovšem snazší nežádoucí osobu propustit, než ji přimět, aby změnila názor. Mimo to je zaměstnavatel vázán při dání výpovědi zákoníkem práce, který taxativně stanoví podmínky, za kterých je možné dát zaměstnanci výpověď. Přičemž


Vedle hrozby výpovědí jsou zde i další cesty, kterak může zaměstnavatel bojovat se zpupným zaměstnancem, ať už nepřiznáním osobního ohodnocení, v případě, že tvoří část jeho mzdy, neschválením dovolené či jinými prostředky, ve všech těchto případech se však jedná veskrze o sankční mechanismy, které přímo nevedou k dosažení souhlasu a je otázkou čistě na straně zaměstnance, zda se nátlaku v této formě podvolí či zda ze zaměstnání za těchto podmínek odejde o vlastní vůli.


Ať tak či tak současná právní úprava zaměstnavatelům při zavádění moderních technologií na pracoviště příliš nepřeje a její implementace je nutně spojená s formou dialogu mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, neboť v případě zásadní neshody může dojít k zablokování nákladné investice do moderní technologie na základě odporu z řad zaměstnanců k jejímu využívání právě s ohledem na odkaz na zákon na ochranu osobních údajů.


 


Mgr. Michal Šrubař, advokátní koncipient


 


 


WORKSHOP: Smluvní podmínky na internetu v ČR a zahraničí

12.10.2012


Mgr. Tomáš Šetina, advokát a Mgr. Pavla Šimoníková, advokátní koncipientka si pro naše klienty připravili workshop s tématikou smluvních podmínek a jejich využití v oblasti internetu a to jak v českém, tak i mezinárodním prostředí. Workshop byl cílen zejména na manažery malých a středních společností, aby se naušili uvažovat o obchodních podmínkách v souvislosti se svými produkty. Pozornost byla věnována převážně prodeji produktů a služeb přes internet se zaměřením na B2B.


Bližší informace o workshopu si můžete prohlédnout na přiložených prezentacích zde a zde.


 


 


 





FÓRUM: Trendy inkasního trhu 2012 a veletrh inkasních příležitostí

04.10.2012

Mgr. Jiří Zrůstek, advokát a insolvenční správce se zvláštní zkouškou vystoupil se svým příspěvkem v rámci fora Trendy inkasního trhu 2012 a veletrh inkasníh příleřitostí, které se konalo v Praze, dne 26. 9. 2012, pod záštitou AiA (Asociace inkasních agentur). Těm z Vás, kteří se této akce nemohli účastnit nabízíme k nahlédnutí základní podklady, které si zástupce naší kanceláře pro svůj diskusní příspěvek připravil.



Detailní informace o uskutečněném foru můžete najít v této pozvánce.


SEMINÁŘ: Práva a povinnosti věřitelů v insolvenčním řízení

21.09.2012

Mgr. Jiří Zrůstek, advokát a insolvenční správce se zvláštní zkouškou spolu s Mgr. Karolínou Černou, advokátní koncipientkou připravili seminář na téma Práva a povinnosti věřitelů v insolvenčním řízení, který se konal dne 18. 9. 2012 pod záštitou AiA (Asociace inkasních agentur). pokud se k dané problematice chcete dozvědět více a neúčastnili jste se semináře, rádi Vám touto cestou nabízíme k dispozici materiály k uvedeným příspěvkům, které jsou k dispozici pod níže uvedenými odkazy:



Detailní informace o uskutečněném semináři můžete najít v této pozvánce.


Vývoj a implementace software mimo jiné v kontextu mezinárodních vztahů

15.08.2012

I přes to, že oblast práva IT je jednou z nejvíce se rozvíjejících právních oblastí, je stále poněkud složité najít zcela jasné odpovědi na některé otázky této oblasti se dotýkající.  Právo IT bohužel nemá v České republice díky absenci speciální právní úpravy věnující se této problematice a nedostatku relevantní judikatury tak vhodnou půdu, jakou by si zasloužilo.


Téměř každý advokát se dnes již běžně ve své praxi s právem IT setkává, ať už se jedná o smlouvy upravující vývoj a implementaci software nebo jinou problematiku. Tento fakt je způsoben také nárůstem společností, které se na českém trhu tvorbou software zabývají. Uvedeným typům smluv je však nutné věnovat zvýšenou pozornost, neboť je mnoho drobností, které mohou zásadním způsobem ovlivnit tento smluvní vztah. O to více je nutné být při sjednávání těchto smluv obezřetní, pokud smluvní vztah přesahuje hranice České republiky.


Otázka smluvního typu


Velmi často se můžeme setkat s tím, že pro smlouvu o vývoji a implementaci software je využívána podoba klasické smlouvy o dílo, i přes to že nesplňuje všechny požadavky na úpravu tohoto vztahu. Většinou je nutné k ustanovením smlouvy o dílo, připojit i ustanovení smlouvy licenční, případně i smlouvy kupní, neboť všechny tyto záležitosti je nutné v souvislosti s vývojem a následnou implementací software ve smlouvě řešit. Mnohem vhodnější je tedy použít pro tento smluvní vztah nepojmenovanou smlouvu dle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku a v ní se podrobně věnovat všem aspektům, které se ve vztahu mezi objednatelem a zhotovitelem v této situaci objevují.


Autorskoprávní aspekty vývoje a implementace software


Co se týká povahy software, tento je obecně dle § 2 odst. 2 autorského zákona považován za autorské dílo, je-li původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem. Dle § 65 odst. 1 autorského zákona je počítačový program, bez ohledu na formu jeho vyjádření, včetně přípravných koncepčních materiálů, chráněn jako dílo literární. Ovšem dle odst. 2 § 65 myšlenky a principy, na nichž je založen jakýkoli prvek počítačového programu, včetně těch, které jsou podkladem jeho propojení s jiným programem, nejsou podle tohoto zákona chráněny. V důsledku tak zákonná úprava českého autorského díla v § 10 autorského zákona uděluje autorovi počítačového programu stejně jako autorovi kteréhokoliv jiného autorského díla výlučná práva osobnostní, jichž se autor nemůže vzdát, a která jsou nepřevoditelná, a dále výlučná práva majetková, jež mohou být předmětem licence, popřípadě může být výkon majetkových autorských práv převeden na jinou osobu.


Výše uvedená osobnostní i majetková práva k software náleží jeho autorovi, což dle českého autorského práva znamená pouze fyzické osobě, která tento software vytvořila, tedy většinou osobě programátora.


Pro smluvní vztah vycházející se smlouvy o vývoji a implementaci software je ale podstatné, kdo bude při tvorbě software na zakázku oprávněným vykonavatelem autorských práv k počítačovému programu. Autorský zákon v § 58 odst. 7 uvádí, že  počítačové programy a databáze, jakož i kartografická díla, která nejsou kolektivními díly, se považují za zaměstnanecká díla i tehdy, byla-li autorem vytvořena na objednávku; objednatel se v takovém případě považuje za zaměstnavatele. Pro objasnění je nutné přiblížit úpravu zaměstnaneckého díla v autorském zákoně, která stanoví, že pokud programátor vytvoří počítačový program v rámci svého pracovněprávního vztahu a není-li stanoveno jinak, je oprávněným vykonavatelem majetkových autorských práv k software jeho zaměstnavatel. Z toho vyplývá, že obdobná je pak také situace, kdy fyzická osoba programátor vytvoří počítačový program na objednávku pro objednatele. Pak je oprávněným vykonavatelem majetkových autorských práv k software objednatel.


Mnohem obvyklejší je ovšem situace, kdy je software vytvářen na objednávku u právnické osoby – IT společnosti zabývající se vývojem software, pomocí jejích zaměstnanců nebo subdodavatelů. Jelikož právnická osoba nemůže být dle českého práva považována za autora, je tato situace o něco složitější, neboť zde vystupují subjekty tři, a to objednatel, zhotovitel a sám autor, který je zároveň zaměstnancem, popř. subdodavatelem zhotovitele. Podstatné je, že v tomto případě není objednavatel oním vykonavatelem majetkových autorských práv, jak tomu bylo u případu uvedeného výše, ale je jím osoba zhotovitele a je tak nutné o to podrobněji upravit vztah mezi objednatelem a zhotovitelem v souvislosti s právy k software přímo ve smlouvě. Jednou z možností je upravit jejich vztah klasicky pomocí licenčních ujednání. Případně namísto licenčního vztahu může zhotovitel využít také možnosti s výslovným souhlasem autora postoupit na objednatele výkon majetkových autorských práv. Tento způsob zajistí objednateli, že bude výlučným vykonavatelem majetkových autorských práv k předmětnému software. V souvislosti s postoupením výkonu majetkových autorských práv je ale důležité upozornit na strohost právní úpravy, která se o této možnosti zmiňuje pouze jednou větou v autorském zákonu ve vztahu k zaměstnaneckému dílu, a také faktickou neexistenci judikatury soudů, v důsledku čehož je tento právní institut obklopen množstvím otázek a nejasností.


Vývoj a implementace software do zahraničí


V případě že jsou objednatel nebo zhotovitel z jiného státu je nutné mít při uzavírání smluv na paměti, že vnitrostátní autorskoprávní úprava jiných zemí se může podstatně lišit od té české.  Dualistické pojetí českého autorského práva, které dělí práva autora na práva osobnostní a práva majetková a stanovuje různé možnosti nakládání s nimi, je dosti specifické. Vedle toho je české autorské právo postaveno také na principech kontinentálně-evropského chápání autorských práv, kdy jsou tato práva pevně spojena s fyzickou osobou autora. Mnoho zemí, se kterými české společnosti obchodují, používají monistický princip autorského práva, ve kterém práva autora nejsou dále nijak dělena, proto je často dosti složité vysvětlit například spolupracující americké společnosti, že dle českého právního řádu není možné vzdát se, případně převést veškerá práva autora software na jinou osobu.


Obchodní vztahy se společnostmi právě ze Spojených států amerických nejsou v této oblasti ničím neobvyklým. Ale právě Spojené státy se svým pojetí autorského práva velmi liší od České republiky, neboť autorské právo je v USA dle The Copyright Act založeno na neomezené převoditelnosti práv, bez rozlišení na práva osobnostní či majetková, a navíc umožňují označit jako autora také právnickou osobu.


Význam volby práva, imperativní normy a veřejný pořádek


Ve smlouvách o vývoji a implementaci software s mezinárodním přesahem je vždy více než vhodné výslovně upravit volbu rozhodného práva, tedy práva, kterým se bude smlouva a vzájemné majetkové vztahy smluvních stran řídit, a neponechat určení rozhodného práva na jiných hraničních určovatelích. Volba práva ale není zcela neomezená, musí být vždy splněna podmínka přítomnosti onoho mezinárodního prvku. Není tak možné zvolit si právo například ve smlouvě uzavřené mezi dvěma českými právnickými osobami podnikajícími v ČR.


Avšak ani použití zvoleného práva nebo práva určeného jinými hraničními určovateli není úplně neomezené. Významně omezeno může být především imperativními normami zúčastněných států, které nemohou být díky své povaze nahrazeny jiným právem, nebo také veřejným pořádkem těchto států, neboť jak říká i náš zákon o mezinárodním právu soukromém právního předpisu cizího státu nelze použít, pokud by se účinky tohoto použití příčily takovým zásadám společenského a státního zřízení Československé socialistické republiky a jejího právního řádu, na nichž je nutno bez výhrady trvat. Právě mezi tato ustanovení se bezpochyby řadí také úprava autorského práva v České republice zakotvující nepřevoditelnost osobnostních autorských práv.


V případě, že si smluvní strany smlouvy o vývoji a implementaci software ve smlouvě zvolí rozhodné právo, kterým by v případě obchodního vztahu české a americké společnosti bylo například právo americké, zavazují se tak smlouvu i svoje vzájemné vztahy týkající se autorských práv podrobit americkému The Copyright Act a tím tety i americkému pojetí autorského práva, které se bude vztahovat na předmět smlouvy – software. Otázkou tak je, zda je možné, aby se česká společnost, resp. její zaměstnanec nebo subdodavatel dle ustanovení této smlouvy platně vzdal všech svých autorských práv a převedl je na amerického obchodního partnera objednatele vývoje a implementace software. Z výše zmíněného již je jistě patrné, že toto možné není, neboť dle českého práva je autorem software vždy fyzická osoba, která se nemůže platně vzdát svých autorských práv. Autor je tak někdy možná i proti své vůli již navždy pevně spojen se svým autorským dílem, v tomto případě se softwarem.


 


Mgr. Pavla Šimoníková, advokátní koncipientka


 


Další aktuality - stránky: 1  2  3