Mgr. Jiří Zrůstek, advokát a insolvenční správce, odborník na insolvenční právo, v rámci konference Late Collections 2012 (http://www.smithnovak.com/conferences/late-collections-2012.html), organizované společností SmithNovak s. r. o., dne 25. 4. 2012, prezentoval svoji přednášku na téma "Exekuce nebo insolvence?".
Písemné podklady v podobě powerpointové prezentace pro tuto přednášku můžete najít zde.
Mgr. Jiří Zrůstek, advokát
JUDr. Zdeňka Koníčková Prudilová, odbornice na insolvenční právo, v rámci konference FS Legal & Compliance, organizované společností SmithNovak s. r. o., dne 28. 3. 2012, prezentovala svoji přednášku na téma "Význam společného jmění manželů pro inkaso pohledávek".
Písemné podklady v podobě powerpointové prezentace pro tuto přednášku můžete najít zde.
JUDr. Zdeňka Prudilová Koníčková, advokátka
Velký senát Nejvyššího soudu svým rozhodnutím ze dne 8. Února 2012, ve věci sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 radikálním způsobem změnil svůj přístup k následkům nedodržení ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák.
Ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. stanoví, že „Jestliže společnost nebo jí ovládaná osoba nabývá majetek od zakladatele, akcionáře nebo od osoby jednající s ním ve shodě anebo jiné osoby uvedené v odstavci 1 nebo od osoby jí ovládané anebo od osoby, se kterou tvoří koncern, za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu ke dni nabytí nebo na ně úplatně převádí majetek této hodnoty, musí být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Pro jmenování a odměňování znalce platí ustanovení § 59 odst. 3. Jestliže k nabytí dochází do 3 let od vzniku společnosti, musí je schválit valná hromada.“
Až doposud bylo Nejvyšším soudem jednoznačným způsobem deklarováno, že následkem nedodržení postupu uvedeného v ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. je absolutní neplatnost takto uzavřené smlouvy.
V předmětném případě se Nejvyšší soud zkoumal platnost či neplatnost uzavřené kupní smlouvy za situace, kdy sice jejímu uzavření v rozporu s ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. nepředcházelo určení obvyklé ceny soudem k tomu určeným znalcem, avšak kupní cena odpovídala ceně obvyklé.
Nejvyšší soud nejprve ve svém rozhodnutí předeslal, že významem teprve následně zpracovaného znaleckého posudku, resp. skutečnosti, že sjednaná cena odpovídá obecné ceně určené v takto dodatečně vypracovaném znaleckém posudku, pro posouzení platnosti smlouvy, podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák., se zabýval v usnesení ze dne 10. září. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3300/2008. V něm dovodil, že dodatečně vyhotovený znalecký posudek nemůže na neplatnosti právního úkonu, kterým byla realizována majetková dispozice předvídaná hypotézou ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák., ničeho změnit, a to bez ohledu na to, nakolik se ve znaleckém posudku stanovená hodnota převáděného majetku přiblíží kupní ceně. K tomuto závěru se posléze Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 23. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 4836/2009.
Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. implementuje článek 11 odst. 1 Druhé směrnice Rady ze dne 13. prosince 1976, o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce Smlouvy při zakládání akciových společností a při udržování a změně jejich základního kapitálu, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření (77/91/EHS) [Úřední věstník Evropské unie L 26, 31.1.1977, s. 1-13, zvláštní vydání v českém jazyce kapitola 17, svazek 01, s. 8-20 – dále též jen „směrnice“]. Účelem směrnice (a tudíž i ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák.) je – jak plyne z jejích úvodních ustanovení – „zajištění minimální míry rovnocennosti ochrany akcionářů a věřitelů akciových společností“, a to – mimo jiné – přijetím předpisů „na udržení základního kapitálu, který představuje záruku pro věřitele, zejména zákazem neoprávněného rozdělování akcionářům a omezením možnosti společnosti nabývat vlastní akcie“.
Nejvyšší soud zdůraznil, že ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. mimo jiné slouží i k ochraně společnosti před zneužitím postavení jejích orgánů, společníků a dalších osob oprávněných společnost zavazovat či vykonávajících ve společnosti určitý vliv. Navazujícím účelem pak je i zajištění ochrany třetích osob, zejména věřitelů společnosti. V případech, kdy společnost úplatně nabývá majetek v rozsahu dle ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. od osob v tomto ustanovení uvedených nebo na tyto osoby takový majetek převádí, k dosažení tohoto účelu slouží zejména požadavek, podle něhož lze zmíněné majetkové dispozice provádět pouze za cenu určenou posudkem znalce. Zákon tím sleduje, aby cena převáděného majetku nebyla závislá jen na „vůli smluvních stran“ (jež může být deformována právě postavením osoby, se kterou společnost příslušnou smlouvu uzavírá), nýbrž aby byla stanovena způsobem, jenž v dostatečné míře zaručuje, že bude odpovídat jeho reálné hodnotě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 4315/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 11, ročník 2009, pod číslem 170, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 29 Odo 780/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 7, ročník 2007, pod číslem 102, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1807/2007).
Nejvyšší soud poznamenal, že požadavkem na stanovení hodnoty převáděného majetku na základě posudku znalce – v situaci, kdy osoba jednající (oprávněná jednat) jménem společnosti může být ovlivněna svým vztahem k druhé straně transakce – klade zákonodárce na smluvní strany povinnost, jejíž dodržení má za cíl zabezpečit, že převod majetku bude uskutečněn za obvyklou (tržní) cenu, jíž by bylo dosaženo v daném místě a čase při obchodu uzavřeném mezi nespřízněnými osobami. Jinými slovy, ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. upravuje pro vypočtené situace mechanismus, jehož účelem je eliminovat negativní důsledky případného konfliktu mezi zájmy společnosti a zájmy osoby, jednající jejím jménem, a zabezpečit, aby převod majetku nevedl k poškození společnosti (potažmo jejích společníků a věřitelů).
Nejvyšší soud přitom vyzdvihl, že uvedený závěr se (z důvodů vyložených v označených rozsudcích) beze sporu prosadí vždy, kdy převodem majetku v rozporu s požadavkem ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. na způsob stanovení ceny byla společnost poškozena. Nicméně byla-li ve smlouvě podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. sjednána cena tržní (tj. cena v daném místě a čase obvyklá), ačkoliv cena, za níž byl majetek převeden, nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, bylo účelu sledovaného uvedeným zákonným příkazem dosaženo, byť nikoliv postupem předpokládaným v ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. (potažmo článku 11 směrnice). V takovém případě však není žádného důvodu dovozovat absolutní neplatnost uzavřené smlouvy jen proto, že nebyl dodržen mechanismus zabezpečující, aby cena za převod majetku nebyla sjednána na úkor společnosti. Opačný závěr (podle něhož to, že cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem vede bez dalšího k závěru o neplatnosti smlouvy podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. i tehdy, byla-li sjednána cena tržní) by v krajním případě mohl vést i k poškození společnosti, na jejíž ochranu je ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. konstruováno (např. bude-li ve smlouvě sjednána cena pro společnost výhodnější než cena tržní).
Jinými slovy, dle rozebíraného rozhodnutí Nejvyššího soudu není předpokladem pro závěr o neplatnosti smlouvy o převodu majetku podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. pouze nedodržení požadavku, aby hodnota převáděného majetku byla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, ale (současně) i zjištění, že cena sjednaná ve smlouvě je pro společnost méně výhodná než cena v daném místě a čase obvyklá.
JUDr. Zdeňka Prudilová Koníčková, advokátka
Synallagmatické závazkové právní vztahy jsou takové, z nichž vyplývají subjektům, které jsou zde v postavení věřitele a dlužníka, vzájemná práva a vzájemné povinnosti, mimo to také vzájemná podmíněná plnění. Věřitel má v takových vztazích právo od dlužníka něco požadovat a dlužník je pak povinen předmětné plnění poskytnout. Nesplní-li však dlužník svůj dluh řádně a včas, dostává se do prodlení, v důsledku čehož mu v mnoha případech vzniká další akcesorický závazek v podobě povinnosti platit úroky z prodlení.
Občanský zákoník upravuje úroky z prodlení poněkud odlišným způsobem od zákoníku obchodního, neboť neumožňuje smluvní stanovení výše těchto úroků, jak vyplývá z gramatického výkladu ust. § 517 odst. 2 občanského zákoníku - „Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003). V obchodním zákoníku je oblast úroků z prodlení upravena v ust. § 369 odst. 1 – „Je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského“, přičemž tato úprava jednoznačně preferuje úpravu výše úroků z prodlení na konsensuální bázi.
Pokud je pak závazkový právní vztah tvořen závazkem spočívajícím v plnění peněžitého dluhu, který tvoří např. kupní cena vyplývající z kupní smlouvy, nebude placení případných úroků z prodlení z této částky pak v aplikační praxi zřejmě činit zásadní problémy. Jestli je však součástí smluvního vztahu závazek jedné ze stran platit řádné (smluvní) úroky, např. typicky u smluv o úvěru, pak již mohou a také v praxi nastávají aplikační problémy. Dlužník se v posledně uvedeném případě totiž může dostat jak do prodlení s plněním předmětu plnění základního, tedy jistiny, tak do prodlení s plněním smluvních úroků.
Závazkový právní vztah vyplývající ze smlouvy o úvěru je v souladu s ust. § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku vždy vztahem obchodněprávním a v obchodním zákoníku je upraven v ust. § 497 a násl. Obchodní ani občanský zákoník však ve vztahu k případné možnosti věřitele požadovat od dlužníka i úroky z prodlení z úroků smluvních mlčí. Pokud je tedy dlužník v prodlení s placením jistiny i řádných úroků, můžeme obě tyto složky podřadit pod pojem „závazek“ či „dluh“, explicitně vyjádřený ve výše citované zákonné úpravě občanského a obchodního zákoníku?
K této otázce měl v posledních letech možnost se již opakovaně vyjádřit Nejvyšší soud ČR (dále jen „NS ČR“) s tím, že jeho stanovisko k dané věci se postupem času měnilo. Nejprve ve svém rozsudku ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 33 Odo 47/2002, uvádí následující: „Nesplacení smluvních úroků v dohodnuté lhůtě opravňuje věřitele vymáhat po dlužníkovi úrok z prodlení, neboť nesplacené smluvní úroky se stávají dluhem, a podle § 517 obč. zák. může věřitel po dlužníkovi požadovat vedle plnění i úrok z prodlení. Proto je možno požadovat úrok z prodlení z nezaplacených smluvených úroků...“ Nejvyšší soud tedy podává jasný výklad charakteru nesplacených smluvních úroků, jež se stávají dluhem a je tedy možno z nich požadovat úrok z prodlení.
Následujícím rozhodnutím velkého senátu obchodního kolegia NS ČR ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, se však od výše uvedeného pojetí poněkud odchyluje a právo věřitele požadovat po dlužníku úrok z prodlení z nesplacených smluvních úroků bez dalšího nepřiznává. NS ve svém rozhodnutí připomíná dělení peněžitých závazkových právních vztahů, na němž staví svou argumentaci, a to na vztahy hlavní a vedlejší, přičemž se k přípustnosti úroků z prodlení z příslušenství pohledávky vyjadřuje následovně: „…Vedlejším a akcesorickým peněžitým závazkovým právním vztahem je závazkový právní vztah úrokový, který vzniká pouze tehdy, jestliže mezi účastníky existuje peněžitý závazkový právní vztah hlavní.…Občanský zákoník (a v návaznosti na něj i obchodní zákoník) rozeznává úroky a úroky z prodlení. Úroky z prodlení mají povahu sankce (sankční úroky) za prodlení dlužníka se splněním závazku (§ 517 odst. 2 obč. zák.). Platí se vedle vlastního plnění stanoveným procentem z té části dluhu, s níž je dlužník v prodlení…Tím, že včas nesplatí úroky z jistiny, se dlužník dostává do prodlení s plněním příslušenství, nikoli do prodlení s plněním vlastního dluhu (jistiny). Právo požadovat po dlužníku příslušenství z příslušenství (zde úroky z prodlení ze smluvených úroků) pak věřitel nemá proto, že občanský ani obchodní zákoník mu tuto možnost nepřiznávají. Jinak řečeno, ani obchodní, ani občanský zákoník nezakotvují majetkové sankce pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky…Rozumí-li se pohledávkou ve smyslu úpravy obsažené v ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák. jistina…, pak ovšem nemůže nárok na příslušenství z příslušenství pohledávky plynout ani z dikce ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák.; úsudek, že lze přiznat úrok z prodlení nebo poplatek z prodlení z příslušenství pohledávky, odůvodněný toliko úpravou obsaženou v posledně označeném ustanovení, by totiž bez vazby na ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák. vedl k absurdnímu závěru, že takto přiznané příslušenství z jistiny již není příslušenstvím pohledávky, nýbrž nově vzniklou samostatnou pohledávkou…Tím není dotčeno právo účastníků dohodnout se (typově např. v mezích smlouvy o úvěru - srov. § 497 a násl. obch. zák.), že sjednané úroky se stanou součástí jistiny [že k ní podle dohody účastníků budou přičítány coby civilní plody peněz (fructus civiles)], a následně pak právo věřitele požadovat, aby dlužník pro případ prodlení s placením takto zvýšené jistiny platil sjednanou nebo zákonem stanovenou sazbu úroku z prodlení (Anatocismus je tedy de facto v některých případech připuštěn – pozn. aut.). Uvedené však nic nemění na skutečnosti, že se takto opět úročí pouze jistina a nikoli příslušenství pohledávky. Braní úroků z úroků (tzv. anatocismus) bylo zapovězeno již podle tradic římského práva, přičemž totéž platilo v českém právu i historicky.“
Ve své pozdější judikatuře již NS ČR pouze rozvádí výše uvedenou argumentaci a od svého stanoviska se nijak neodchyluje. Z obdobných rozhodnutí NS ČR stojí za zmínku např. rozsudek ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 32 Odo 21/2002, usnesení ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 919/2006, či rozsudek ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 689/2006, dle kterého není podstatné, zda věřitel požaduje zaplacení úroků z prodlení z úroků smluvených na základě některého ze zákonných ustanovení či na základě dohody s dlužníkem, nicméně "…ustanovení § 121 odst. 3 občanského zákoníku je ve vymezení příslušenství pohledávky ustanovením kogentním a vytvořit novou kategorii 'příslušenství z příslušenství' dohodou účastníků by tak znamenalo chovat se v rozporu se zákonem (§ 39 obč. zák.)…Smluvní ujednání o placení úroků z prodlení ze smluvených úroků je ve smyslu § 39 obč. zák. neplatné pro rozpor se zákonem.“
Na závěr považuji za vhodné dodat, že smluvní úroky jsou dluhem primárním a nikoli sekundárním následkem porušení povinnosti, jako je tomu u úroků z prodlení, a proto by neměla chybět ani zákonná možnost hrozby sankce pro případ jejich neplacení. Za šťastné však nepovažuji řešení této problematiky striktně pouze formou kapitalizace úroků s tím, že si strany nemohou tuto možnost sankcionování pro případ prodlení s placením smluvních úroků upravit dohodou a dát tak prostor autonomii své vůle při vytváření smluvních závazkových právních vztahů. Nicméně i přesto s výše popsanými stanovisky a názory NS ČR souhlasím a nezbývá než doufat, že i obecné soudy přijmou tato stanoviska za svá a ve sporných řízeních budou méně často požadovat vyjádření věřitele k uplatňovaným „úrokům z úroků“, tak jak tomu je doposud.
Mgr. Petra Dostálová, advokátní koncipientka
Ve středu 10. 2. 2012 byl poslaneckou sněmovnou ve třetím čtení schválen vládní návrh zákona o mediaci.
Tento zákon si bere za cíl umožnit všem osobám alternativní řešení jejich konfliktů metodou rychlého a kultivovaného mimosoudního řešení. Mezi další důvody patří odbřemenění soudů, možnost vyhnout se soudním sporům a řešit konflikt bez dlouhých čekacích lhůt, bez zbytečných finančních nákladů a bez zdlouhavé psychické zátěže stran.
Podnětem pro tvorbu tohoto zákona byla nutnost transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES ze dne 21. května 2008 o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech, neboť jinak hrozí České republice sankce ze strany Evropské unie.
Mediace představuje metodu řešení konfliktů za asistence třetí neutrální strany – mediátora, který vede jednání sporných stran ke smírnému vyřešení jejich sporu uzavřením vzájemně přijatelné dohody.
Český právní řád dosud upravoval mediaci v trestních věcech, předmětem mediace v novém zákoně budou všechny netrestní věci, tedy věci občanskoprávní, rodinné, pracovní, obchodní a správní. Návrh zákona upravuje i rodinnou mediací, ta se zaměřuje na řešení konfliktů vyplývajících z rodinných vztahů.
Oproti soudnímu řízení má mediace tyto nesporné výhody:
1. Ponechává účastníkům kontrolu nad procesem řešení konfliktu a podobou konečného výsledku.
2. Je časově a ekonomicky úsporná, protože probíhá bez dlouhých čekacích lhůt a zbytečných finančních nákladů.
3. Snižuje napětí, s kterým přicházejí účastníci k mediátorovi, a nevytváří ovzduší napětí „buď já, nebo on“, ale vytváří prostor pro případnou budoucí spolupráci.
4. Důvěrné informace uchovává mezi zúčastněnými.
V roce 2010 činil počet pravomocných soudních rozhodnutí ve sporech, jež by se mohly stát předmětem mediace 751 365. Vládní návrh optimisticky počítá s tím, že by se desetina z vedených sporů řešila prostřednictvím mediace, šlo by zhruba o 75 tisíc sporů.
Ministerstvo spravedlnosti vede seznam mediátorů. Mediátorem na žádost zapíše ministerstvo fyzickou osobu, která
a) je způsobilá k právním úkonům,
b) je bezúhonná,
c) získala vysokoškolské vzdělání v magisterském nebo v navazujícím magisterském studijním programu v České republice, nebo získala obdobné vysokoškolské vzdělání v zahraničí, pokud mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, uznání takového vzdělání stanoví, anebo které bylo toto vzdělání uznáno podle jiného právního předpisu,
d) složila zkoušku mediátora nebo jí byla uznána kvalifikace podle jiného právního předpisu a
e) nebyla v posledních 5 letech před podáním žádosti vyškrtnuta ze seznamu.
Před zahájením mediace je mediátor povinen poučit strany konfliktu o svém postavení při mediaci, o účelu a zásadách mediace, o účincích smlouvy o provedení mediace a mediační dohody, o možnosti mediaci kdykoliv ukončit, o odměně mediátora za provedenou mediaci a o nákladech mediace. Mediátor je povinen strany konfliktu výslovně poučit o tom, že zahájením mediace není dotčeno právo stran konfliktu domáhat se ochrany svých práv a oprávněných zájmů soudní cestou, a že za obsah mediační dohody jsou odpovědné pouze strany konfliktu.
Neshodnou-li se strany na osobě mediátora, může jej určit soud, jde-li o nařízení prvního setkání s mediátorem soudem.
Mediace by měla být dobrovolná, soud může krátké setkání s mediátorem nařídit. Náklady na nařízené setkání s mediátorem budou hradit účastníci s tím, že bude stanoven rozsah setkání a výše odměny mediátora (tři hodiny á 500,- Kč za hodinu).
Zahájení mediačního řízení má vliv na běh promlčecí doby a vzhledem ke směrnici i na běh prekluzivních lhůt.
Podmínkou vykonatelnosti je schválení mediační dohody soudem ve formě smíru s tím, že vedle soudního smíru je rovněž možné následné uzavření dohody o splnění nároku vyplývajícího z mediační dohody ve formě notářského či exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Neprošel návrh, který, pokud by s tím strany konfliktu v mediační dohodě svolily, počítal s tím, že pokud by podle této dohody byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí a sepsal-li by mediační dohodu mediátor, který je advokátem, měla by mediační dohoda formu exekučního titulu.
Mediátor podle zákona o mediaci není odpovědný za soulad mediační dohody s platným právem. Je tomu tak z důvodu, že nelze tuto odpovědnost požadovat po mediátorovi bez právního vzdělání a celkové zaměření mediace na psychologické poradenství, nikoliv právní.
Obsahem zkoušek je ověření odborných znalostí a dovedností potřebných pro výkon činnosti mediátora, a to z oblasti mediace a dalších způsobů mimosoudního řešení sporů, včetně příslušné právní úpravy, mediačních technik, základních lidských práv a svobod, občanského, obchodního a pracovního práva, rodinného práva, práva na ochranu spotřebitele, občanského práva procesního a základů psychologie a sociologie.
Mediátor nesmí ohledně konfliktu, ve kterém vede nebo vedl mediaci nebo činil kroky k přípravě mediace, poskytovat právní služby podle jiného právního předpisu, i když je jinak k jejich poskytování oprávněn. Za právní službu se nepovažuje vyjádření právního názoru mediátora v průběhu mediace na věc stran konfliktu nebo některou její dílčí otázku.
Ministerstvo spravedlnosti zajišťuje odbornou zkoušku, vedení seznamu a dohled nad mediátory a Česká advokátní komora zajišťuje dohled a odbornou zkoušku pro mediátory, kteří jsou současně advokáty. Vzniká tím rozdělení na mediátory, kteří jsou advokáty a kteří nejsou, tuto dvojkolejnost kritizovala Asociace mediátorů ČR, změnu se jí však prosadit nepodařilo.
Závěrem lze shrnout, že nastalá úprava má svoje opodstatnění, a lze s napětím očekávat, jak se úprava mediace v netrestních věcech projeví v praxi a zda se naplní očekávání o úbytku práce soudům, tak jak jsou předpokládány v důvodové zprávě k návrhu zákona.
Mgr. Jaroslav Zeman, advokátní koncipient
Od účinnosti zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) již uplynula dostatečně dlouhá doba na to, aby vešlo v obecnou známost i mezi laickou veřejností, že dle ust. § 389 odst. 1 insolvenčního zákona může návrh na oddlužení podat pouze ten dlužník, který není podnikatelem.
Zdá se, že lze zcela jednoznačně lze učinit závěr, že aktivně legitimována k podání návrhu na oddlužení není osoba, která v době podání návrhu naplňuje definici podnikatele uvedenou v § 3 odst. 2 obchodního zákoníku, tedy je zapsaná v obchodním rejstříku, podniká na živnostenského nebo jiného oprávnění a nebo provozuje zemědělskou výrobu a je zapsaná do příslušné evidence. Přitom není podstatné, jestli dlužník, na kterého se pohlíží jako na podnikatele, v době podání návrhu na oddlužení fakticky nepodnikal a ani neměl dluhy z podnikání. Návrh na povolení oddlužení mohou podat nejen fyzické osoby, ale také právnické osoby – nepodnikatelé.
Nikoliv zanedbatelná část návrhů na povolení oddlužení pochází od bývalých podnikatelů - fyzických osob, kteří v minulosti zpravidla jako živnostníci podnikali a kteří již před podáním návrhu na oddlužení svoji podnikatelskou činnost formálně ukončili zrušením živnostenského oprávnění. Důvodem pro zrušení živnosti bývá zpravidla neprosperování a tyto osoby si proto ve valné většině nesou z minulosti závazky, které mají původ v podnikatelské činnosti. Lze těmto bývalým živnostníkům i v případě existence dluhů z ukončeného podnikání povolit oddlužení, protože formálně vzato již podnikateli nejsou?
Koncepce oddlužení dle insolvenčního zákona je postavena na premise, že dobrodiní oddlužení lze poskytnout pouze těm osobám, kteří z vlastní nezkušenosti nebo neschopnosti nezvládnou nárůst svých dluhů a jejich splácení. Naproti tomu u osob, které se rozhodnou obstarávat si obživu podnikáním, se předpokládá jejich určitá míra osobní vyspělosti a ochota přijmout riziko neúspěchu a z toho plynoucího zadlužení. Proto se v případě podnikatelů nepřipouští nucené řešení jejich dluhů na úkor jejich věřitelů formou oddlužení a nabízí se jim zbývající formy řešení úpadku – konkurz a reorganizace. Zdá se být proto logické, že nelze připustit, aby bývalý podnikatel obešel zákon tím, že formálně ukončí svoji podnikatelskou činnost a navrhne oddlužení jako způsob řešení svého úpadku, majícího původ v jeho podnikání.
S uvedenou situací se soudní praxe již vypořádala v řadě rozhodnutí. V rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A ze dne 21.4.2009 (R 79/2009) byl akceptován závěr, že „dlužníkem, který není podnikatelem", se ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 insolvenčního zákona rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání.
Za dluhy vzešlé z podnikání dlužníka se přitom považují veškeré závazky mající svůj původ v podnikatelské činnosti dlužníka, takže kromě obchodních závazkových vztahů (srov. § 261 a § 262 obch. zák.) jde také např. o dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel a rovněž veřejnoprávní dluhy, tedy typicky nedoplatky na daních a pojistném.
Na druhou stranu však rovněž není neobvyklé, že závazky z ukončené podnikatelské činnosti jsou marginální ve srovnání s ostatními dluhy dlužníka.
Aby striktní uplatňování závěru, že za osobou vyloučenou z okruhu osob oprávněných navrhnout oddlužení jako způsob řešení úpadku je považován dlužník mající dluhy z podnikání, ačkoliv již nepodniká, nevedlo k nepřiměřené tvrdosti, Nejvyšší soud dovodil, že ve specifických případech je posouzení věci na uvážení insolvenčního soudu (založeném na konkrétních skutkových okolnostech případu).
V R 79/2009 Nejvyšší soud na dané téma uzavřel, že insolvenční soud přihlédne vždy především k následujícím okolnostem:
1) době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání,
2) době ukončení dlužníkova podnikání,
3) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání,
4) výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků,
5) tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.
Závěr tedy je, že v konkrétním případě není apriori vyloučeno, aby osobě, mající určitou část svých dluhů z předchozí ukončené podnikatelské činnosti, bylo povoleno oddlužení. Soud při posouzení návrhu vezme v úvahu shora uvedených 5 kritérií.Specifickým problémem jsou dlužníci, kteří nikdy nepodnikali a nejsou podnikateli, ale kteří svým majetkem pouze zajistili dluhy vzešlé z podnikání jiných subjektů. Působí i u těchto osob překážka povolení oddlužení?
Nejvyšší soud k tomu dovodil, že výklad vylučující z účasti na oddlužení dlužníky, kteří sice již nepodnikají, ale stále mají závazky vzešlé z jejich podnikání, se nevztahuje na osoby, jež podnikateli nebyly a nejsou a které svým majetkem pouze zajistily dluhy vzešlé z podnikání jiných subjektů, bez zřetele k tomu zda šlo o zajištění z titulu obecného ručení ve smyslu § 303 a násl. obch. zák. nebo o zajištění pohledávky zástavním právem, anebo o zajištění pohledávky zajišťovací směnkou (lhostejno, zda jde o osobu v pozici směnečného dlužníka nebo směnečného avala), viz k tomu rozhodnutí sp. zn. 70 INS 3940/2008, 29 NSČR 9/2009-A-29.
Pokud již je schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře, naskýtá se otázka, zda dlužník může obstarávat plnění splátkového kalendáře tak, že začne podnikat. Dle § 412 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona je dlužník po schválení oddlužení povinen vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost a v případě, že je nezaměstnaný, o získání příjmu usilovat; nesmí rovněž odmítat splnitelnou možnost si příjem obstarat. Není tedy zřejmě vyloučeno, aby dlužník, který např. v průběhu plnění splátkového kalendáře přijde o zaměstnání a dále nemá objektivně možnost získat jiné zaměstnání s příjmem, který bude dostatečný pro plnění splátkového kalendáře, začal podnikat a plnil splátkový kalendář z takto zajištěných příjmů.
Mgr. Jiří Zrůstek, advokát
Rok 2012 s sebou přinesl řadu významných legislativních změn a nedotknuta nezůstala ani oblast práva správního. S účinností od 1. 1. 2012 byl novelizován zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „SŘS“), který lze považovat za základní procesní předpis správního soudnictví.
Změnu zaznamenalo několik oblastí dané právní úpravy, přičemž přijatá opatření byla motivována především několika základními cíly, a to rychlostí, efektivitou a hospodárností správního soudnictví. Mezi nejvýznamnější změny pak patří změna místní příslušnosti krajských soudů, změna koncepce řízení o kasační stížnosti, zvýšení ochrany proti nečinnosti a nezákonným zásahům správních orgánů, změna koncepce řízení o zrušení opatření obecné povahy, celkové zrychlení řízení před správními soudy a také urychlení soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu, jehož důsledkem je omezení osobní svobody cizince.
Změna místní příslušnosti krajských soudů
Doposud byla dle § 7 odst. 2 SŘS místní příslušnost svěřována soudu, v jehož obvodu se nachází sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni. Novela sice ponechala určení dle obvodu správního orgánu, avšak nově bude příslušný ten krajský soud, v jehož obvodu se nachází správní orgán, jenž vydal rozhodnutí v I. stupni, jak tomu bylo doposud pouze ve věcech nemocenského pojištění, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.
Změna koncepce řízení o kasační stížnosti
Nově se kasační stížnost nepodává u soudu, jež napadené rozhodnutí vydal, ale přímo u Nejvyššího správního soudu, který také svá rozhodnutí nově doručuje všem účastníkům řízení a osobám zúčastněným na řízení sám. Bude-li však podána u soudu, jež rozhodnutí vydal, lhůta zůstane zachována. Samotné řízení před Nejvyšším správním soudem však nadále probíhá tak, jak tomu bylo v dřívější právní úpravě.
Novinkou je také možnost podávat kasační stížnost i ve věcech místního referenda.
Zvýšení ochrany proti nečinnosti a nezákonným zásahům správních orgánů
Co se týče žalob ve správním soudnictví, nejčastěji jsou uplatňovány právě žaloby na ochranu proti nečinnosti a žaloby proti nezákonným zásahům, pokynům nebo donucení správních orgánů. Jako významný přínos se tak jeví jejich nové zařazení mezi přednostně projednávané a rozhodované věci. U žalob proti nezákonnému zásahu lze navíc nově požadovat i pouhé vyslovení, že zásah orgánu veřejné moci byl nezákonný. I když by se mohlo zdát, že toto pouhé deklarování právního stavu je v rámci prováděných změn nezajímavé, tato drobná změna by mohla zlepšit situaci těch, jež hodlají uplatnit svůj nárok v řízení dle zákona č. 82/1998 Sb., zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.
Ve vztahu k žalobám proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu pak novelizace zavádí ještě jednu zcela zásadní změnu. Doposud k uplatnění předmětné žaloby bylo zapotřebí kumulativně splnit dva požadavky, a to aby zásah byl zaměřen přímo proti osobě, která se žalobou domáhá nápravy, nebo alespoň aby v důsledku takového zásahu bylo proti ní přímo zasaženo, a zároveň musel tento zásah nebo jeho důsledky trvat anebo hrozit jeho opakování. Nově však odpadá požadavek, aby namítaný nezákonný zásah v době jeho projednávání stále trval, což přináší mnohem větší jistotu žalobcům, jejichž podání byla doposud často odmítána, jelikož předmětný zásah již skončil.
Změna koncepce řízení o zrušení opatření obecné povahy
Institut opatření obecné povahy se jako nový jev v českém právním řádu objevilo poprvé roku 2004 v zákoně č. 99/1963, správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zpočátku byl využíván pouze zřídka, avšak vzhledem k tomu, že míra jeho využití v rámci jednotlivých právních předpisů se stále zvyšuje, nebylo již účelné, aby o zákonnosti všech opatření obecné povahy i nadále, a pouze v jednom stupni, rozhodoval Nejvyšší správní soud. Novela tak přinesla změnu ve věcné příslušnosti soudů rozhodujících v řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části tak, že k přezkumu jsou příslušné v prvním stupni krajské soudu. Ty potom mohou při svém rozhodování vycházet z poměrně bohaté judikatury Nejvyššího správního soudu.
Novela dále také prodloužila lhůtu pro rozhodnutí soudu o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo její části z původních 30 dnů na 90 dnů poté, co návrh došel soudu. Kromě věcné příslušnosti byla např. do SŘS zavedena lhůta omezující možnost podat návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části, a to do tří let ode dne, kdy napadené opatření nabylo účinnosti. Zavedena byla také zásada koncentrace řízení, jež je definována v § 101b odst. 2 SŘS tak, že obsahuje-li návrh stanovené náležitosti, nelze jej již v dalším řízení rozšiřovat na dosud napadené části opatření obecné povahy nebo je rozšiřovat o další návrhové body.
Odstraněna byla také dosavadní úprava, podle níž neměl žádný z účastníků právo na náhradu nákladů.
Zrychlení řízení před správními soudy
Co se týče projednání věci samé, doposud byli účastníci dle § 37 odst. 1 SŘS předvolávání k jednání tak, aby měli k přípravě alespoň deset pracovních dnů. Nově však bude soud stanovovat tuto dobu s ohledem na povahu věci, tak aby měli čas k přípravě, zpravidla alespoň pět pracovních dnů. Změny dostál také § 74 odst. 1 SŘS, jež v rámci projednávání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu stanovoval, že soud uloží žalovanému, aby nejdéle ve dvouměsíční lhůtě předložil správní spisy a své vyjádření k žalobě. Takováto lhůta však vedla k zbytečným průtahům, a tedy byla zákonodárcem modifikována tak, že má žalovaný nově povinnost tak učinit bez zbytečného odkladu.
Závěrem lze shrnout, že nastalé změny měly svoje opodstatnění, vycházely z nedostatků zjištěných dlouhodobou praxí, především pak spočívajících v nehospodárnosti řízení a v na to navazujících průtazích a tak je možné pokládat tuto novelu za přínosnou.
Mgr. Karolína Černá, advokátní koncipientka
Naše zaměstnankyně Mgr. Hana Stiborová, advokátní koncipientka, publikovala dne 3. 2. 2012, na odborném internetovém serveru Epravo.cz, článek zabývající se aktuální problematikou poskytování státní podpory z hlediska práva Evropského společenství i práva tuzemského. Celé znění článku můžete nalézt zde.
Se začátkem nového roku došlo k rozsáhlým změnám v oblasti právní úpravy dotýkající se problematiky právnických osob. Dne 1. ledna 2012 nabyl účinnosti zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, který je v této oblasti zákonem zcela zásadním a průlomovým. Přesto, že v rámci EU je již v mnoha právních řádech institut trestní odpovědnosti právnických osob zakotven, z hlediska českého práva se jedná o novinku, jejíž přenesení do právní praxe bude mít dalekosáhlý dopad na všechny takto na základě zákona vytvořené „nehmotné“ subjekty.
Co je v novém pojetí odpovědnosti právnických osob natolik průlomového?
Za velké množství trestných činů, které dosud mohly být přičítány pouze fyzickým osobám, mohou být nyní trestány i osoby právnické jako celek. Do určité míry je tak popřen princip individuální odpovědnosti za trestný čin, kdy za zavinění jednotlivce může nyní sankce dopadnout nejen na něj, ale i na celou skupinu fyzických osob v právnické figurujících.
Koho se nová právní úprava dotkne?
Dle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob může být stíhána kterákoliv právnická osoba, která má sídlo v České republice (a to i v případě, kdy došlo ke spáchání trestného činu v cizině) nebo má na území České republiky umístěný podnik případně organizační složku, anebo zde alespoň vykonává svoji činnost nebo zde má svůj majetek. V případě některých zvláště vyjmenovaných trestných činů je působnost tohoto zákona založena i v případě jednání zahraničních právnických osob mimo území republiky. Jedná se např. o trestné činy padělání a pozměnění peněz, udávání padělaných a pozměněných peněz, teroristického útoku aj. Z působnosti zákona jsou naopak výslovně vyloučeny Česká republika a územní samosprávné celky při výkonu veřejné moci. Jejich majetková účast na právnické osobě však její vyloučení z působnosti zákona automaticky nezakládá.
Za jaké jednání právnická osoba odpovídá?
Právnickým osobám je možné přičíst trestný čin, jestliže byl spáchán jejím jménem nebo v jejím zájmu, či v rámci její činnosti. Takového jednání se může dopustit zejména statutární orgán, kdokoli, kdo vykonává řídící nebo kontrolní činnost, případně zaměstnanec v obdobném postavení. Pro posouzení přitom není relevantní, zda se podaří zjistit konkrétní osobu, která se jednání dopustila, ani zda tato osoba byla sama odpovědná za dané jednání, či zda byl platný právní titul (např. plná moc), na základě kterého byla oprávněna jednat. Z hlediska obsahu mohou právnické osoby odpovídat za cca osm desítek trestných činů vyjmenovaných v § 7 tohoto zákona, spadajících převážně do kategorie hospodářské a finanční kriminality, ale je zde možné nalézt např. i sexuální nátlak, obchodování s lidmi, šíření dětské pornografie aj.
Jaké sankce za trestné činy právnických osob zákon stanoví?
Jde především o propadnutí majetku, peněžitý trest vyměřený počtem denních sazeb, jejichž jednotlivá výše se může pohybovat v rozmezí do 1.000,- Kč po 2.000.000,- Kč, zákaz činnosti, zákaz plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži, zákaz přijímání dotací nebo povinnost uveřejnit rozsudek v soudem určených médiích. V krajním případě může soud rozhodnout i o zrušení společnosti v případě, že trestná činnost je prakticky její jedinou náplní činnosti. Z hlediska jejich použitelnosti budou se vší pravděpodobností ukládány nejčastěji peněžité tresty v kombinaci se zákazy a omezeními vyplývajícími z povahy trestného jednání. Tresty zrušení či propadnutí majetku pak budou spíše výjimečnou záležitostí.
Jak předcházet dopadům jednání zaměstnanců na právnickou osobu jako celek?
Jednání zaměstnanců ve smyslu zákona lze přičítat právnické osobě, jestliže jednali na základě pokynů, rozhodnutí nebo schválení orgány právnické osoby, anebo jestliže tyto osoby neprovedly taková opatření, která by zamezila trestnému činu. Je proto vhodné, aby zaměstnavatelé zavedli v rámci svého dispozičního oprávnění interní předpisy a pokyny usměrňující chování zaměstnanců i ve smyslu zákona. Tyto pokyny musí výslovně upravit chování zaměstnanců, tak aby k sankcionovatelné činnosti nemohlo z jejich strany docházet, a právnická osoba musí vykonávat nad jejich dodržováním náležitý dohled. V tom se ale dostávají zaměstnavatelé do komplikované situace, jelikož některé chování zaměstnanců nelze v důsledku aplikace kogentních předpisů pracovního práva jednoduše regulovat, navíc se zaměstnavatelé mohou velmi snadno dostat do konfliktu se zákonem na ochranu osobních údajů a jinými právními předpisy, nastaví-li vnitřní opatření v důsledku opatrnosti příliš přísně.
Jaká jsou další úskalí současné právní úpravy?
V současnosti je s novou právní úpravou spojená celá řada otázek, které bude možné odpovědět až se vznikem rozhodovací praxe, neboť se jedná o instituty a postupy v českém právu natolik nové a průlomové, že státní správa, soudy, státní zastupitelství ani Policie České republiky doposud nemají vypracovanou metodiku pro postup v řízení v otázkách trestní odpovědnosti právnických osob. Tyto postupy se zformují až přenesením zákona do běžné praxe. V současné chvíli je tedy aplikace zákona spojená se značnou mírou právní nejistoty, kdy není možné se opřít o jakoukoliv judikaturu a to v mnoha případech ani za využití analogie. Dalším vytýkaným aspektem této právní úpravy je skutečnost, že hrozí její zneužívání v konkurenčním boji zejména na úrovni konkurujících obchodních společností.
Jaká práva má právnická osoba poškozená v trestním řízení?
V případě pravomocného zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby z trestného činu má právnická osoba, obdobně jako tomu bylo doposud v případě osob fyzických, možnost požadovat odškodnění v podobě úhrady vzniklé škody, ušlého zisku a případné imateriální škody (spočívající zejména v poškození dobrého jména). Tuto náhradu je třeba požadovat nejprve po Ministerstvu spravedlnosti české republiky. V případě, že ministerstvo žadateli nevyhoví, je třeba se s nárokem obrátit na soud, který ve věci rozhodne. V současnosti Ministerstvo spravedlnosti posuzuje nároky fyzických osob vzniklé z titulu náhrady škody vzniklé nezákonným úředním postupem státu v celkové výši 7 miliard Kč. V navazujících soudních řízeních je rozhodováno o nárocích dosahující celkové výše 136 miliard Kč. Se vznikem trestní odpovědnosti právnických osob se dá očekávat, že se tyto částky znásobí a to i v řádech několikanásobků.
V případě, že se Vás daná právní problematika dotýká a nejste s věcí dostatečně obeznámeni, neváhejte se na nás obrátit se žádostí o konzultaci na adrese ak@akpzl.cz.
Mgr. Kamila Mesiarkinová, advokátka
Mgr. Michal Šrubař, advokátní koncipient
Nový rok přinesl celou řadu změn napříč všemi právními odvětvími. Jednou z novel, která nabyla účinnosti ke dni 1. 1. 2012, je i euronovela v podobě zákona č. 1/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Zmíněná novela se dotkla prakticky všech subjektů, které vystupují v roli zaměstnavatelů, pokud jde o problematiku nelegálního zaměstnávání.
Novela zákona nově zpřesňuje obsah dosud používaného pojmu „nelegální práce“, když, oproti dosavadní úpravě obsažené v § 5, písm e) zákona č. 435/2004 Sb, o zaměstnanosti (dále jen „nelegální práce“), stanoví, že se jí rozumí, mimo výkonu závislé práce fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah, a výkonu práce cizincem v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání nebo bez tohoto povolení, nebo v rozporu s povolením k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání ve zvláštních případech (tzv. „zelená karta“) nebo v rozporu s modrou kartou, i stav, pokud fyzická osoba-cizinec vykonává práci pro právnickou nebo fyzickou osobu bez platného povolení k pobytu na území České republiky, je-li podle zvláštního právního předpisu vyžadováno. Kopie dokladů prokazujících oprávněnost pobytu cizince je zaměstnavatel povinen uchovávat po dobu trvání zaměstnání cizince a další 3 roky po jeho ukončení.
Rozšíření pojmu nelegální práce není zcela bez významu, a to hned z několika důvodů. Předchozí postihy nebyly dostatečně účinné a nepomáhaly snížit tento nežádoucí jev na trhu práce a zákonodárce se proto rozhodl současnou úpravu ještě zpřísnit. Nově je totiž nelegální práce klasifikována jako přestupek (eventuelně správní delikt právnické osoby) za který hrozí fyzické osobě, která takovýto výkon práce v rozporu se zákonem umožní, pokuta do výše 5.000.000,- Kč. V případě právnické osoby je horní hranice sankce dvojnásobná, tedy 10.000.000,- Kč, přičemž zákon v tomto případě stanoví fixně i její dolní limit a to na částku ve výši 250.000,- Kč, což může být pro menší společnosti sankce likvidační.
Mimo postihu v podobě pokuty jsou se spácháním přestupku spočívajícího v umožnění výkonu nelegální práce spojeny i další nepříznivé důsledky. Dle ust. § 141b zákona o zaměstnanosti, osoba, které byla pravomocně uložena pokuta za přestupek (správní delikt) je povinna uhradit cizinci, který vykonal nelegální práci dlužnou odměnu, částku ve výši pojistného na všeobecné zdravotní pojištění včetně penále a rovněž částku ve výši pojistného na sociální zabezpečení včetně penále, které by jinak byla povinna odvést, a to na vlastní náklady. Pro stanovení výše služné odměny se užije fikce, která stanoví, že cizinci přísluší odměna ve výši základní měsíční sazby minimální mzdy a to za rovněž fikcí stanovenou dobu 3 měsíců. Za splnění této povinnosti ručí právnická nebo fyzická osoba, které právnická nebo fyzická osoba, jež umožnila cizinci výkon nelegální práce, poskytla v rámci obchodního vztahu plnění jako subdodavatel přímo nebo prostřednictvím jiné osoby; stejně ručí i prostředník. Ručení vzniká pouze v případě, pokud o nelegální práci tyto osoby věděly, nebo při vynaložení náležité péče vědět měly a mohly. O vzniku ručitelství rozhoduje Úřad práce a to v řízení, které lze zahájit do 90 dní od okamžiku uložení pokuty.
Vyjma povinnosti bezprostředně hradit pokutu a další finanční prostředky (viz výše) má spáchání přestupku (správního deliktu) v podobě umožnění nelegální práce dopad i na budoucí postavení subjektu a to ve vztahu k čerpání státních prostředků v podobě veřejných výhod, dotací, příspěvků nebo zadávajícím veřejné zakázky, hmotné podpory pro vytváření pracovních míst, příspěvek na vytváření chráněných pracovních míst, příspěvků na veřejně prospěšné práce, společensky účelná pracovní místa, překlenovacích příspěvků, příspěvků na zapracování a příspěvků při přechodu na nový podnikatelský program. Příspěvky poskytované v souladu s ustanoveními zákona o zaměstnanosti nebude možné subjektu poskytnout po dobu 3 let ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o uložení pokuty za umožnění výkonu nelegální práce. V případě, že byl takovýto příspěvek osobě, která se jednání dopustila poskytnut v době kratší než 12 měsíců před rozhodnutím o uložení pokuty, je tato povinna jej neprodleně vrátit.
Krajské pobočky úřadů práce od počátku roku nově povedou vedle evidence volných pracovních míst, evidence zájemců o zaměstnání, evidence uchazečů o zaměstnání a evidence osob se zdravotním postižením i evidenci cizinců, evidenci povolení k výkonu umělecké, kulturní, sportovní nebo reklamní činnosti dětí a dále, ve vztahu k výše uvedenému, i evidenci fyzických a právnických osob, kterým byla pravomocně uložena pokuta za umožnění výkonu nelegální práce. Údaje z těchto evidencí budou Úřady postupovat do centrální evidence vedené Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky, které poskytuje způsobem umožňujícím dálkový přístup orgánům, rozhodujícím o poskytování veřejné výhody, podpory, dotace, příspěvku nebo zadávajícím veřejné zakázky, údaje z evidence fyzických a právnických osob, kterým byla pravomocně uložena pokuta za umožnění výkonu nelegální práce. Existence záznamu v evidenci se tak stane jedním z kritérií pro případné přiznání či nepřiznání finanční podpory pro zaměstnavatele.
Mgr. Michal Šrubař, advokátní koncipient
V posledních týdnech a měsících je stále silněji cítit tlak na posílení ochrany spotřebitelů. Setkáváme se s ním v mediích, návrzích právních předpisů, před rozhodci i v soudních síních. Někdy může být vyvolán dojem, že spotřebitel pro svoji „křehkost“ může argumentovat ledačím a soudci a rozhodci tomu bezmezně naslouchají, aniž by odpovědně posoudili s přihlédnutím ke konkrétní situaci pozici spotřebitele bez ovlivnění výše nastíněným tlakem. V září 2011 jsem narazil na rozsudek Městského soudu v Brně sp. zn. 17C 82/2010, který mě mile překvapil.
Žalobce (spotřebitel) se soudním řízení domáhal vrácení provize zaplacené žalované realitní kanceláři na základě smlouvy o zprostředkování. Mezi spotřebitelem a realitní kanceláří byla uzavřena smlouva o zprostředkování koupě nemovitosti. Smluvní strany se dohodly na podkladě § 262 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku, že se jejich vzájemná práva a povinnosti bude řídit obchodním zákoníkem. Základní rozdíl mezi úpravou obchodněprávní a občanskoprávní je následující. Podle ust. § 645 Obchodního zákoníku (a takový byl i obsah smlouvy o zprostředkování v daném sporu) vzniká zprostředkovateli nárok na provizi již obstaráním příležitosti pro zájemce uzavřít zprostředkovanou smlouvu. Občanský zákoník ve svém § 774 stanoví očividně jiné pravidlo. Zprostředkovateli vzniká nárok na provizi až uzavřením zprostředkované smlouvy.
Spotřebitel se v řízení domáhal vrácení provize s tvrzením, že k uzavření zprostředkovávané smlouvy nakonec nedošlo a že s ohledem na občanskoprávní úpravu nelze sjednat okamžik vzniku nároku na provizi odlišně.
S tímto názorem se však Městský soud v Brně v citovaném rozhodnutí neztotožnil. Uvedl, že sama o sobě skutečnost, že právní vztahy mezi účastníky, ze kterých je jeden spotřebitelem, neznamená, že dohoda o volbě obchodního zákoníku by směřovala ke zhoršení právního postavení spotřebitele. Důvodem je skutečnost, že i právní úprava zprostředkovatelské smlouvy v občanském zákoníku není kogentní povahy. Dohodou účastníku je tedy možné odchýlit se od smluvní úpravy zprostředkování v obchodním zákoníku i od smluvní úpravy zprostředkování v občanském zákoníku. Dispozitivnost úpravy dle závěrů Městského soudu v Brně vyplývá pro obchodněprávní úpravu z § 263 odst. 1 obchodního zákonu a pro občanskoprávní úpravu z § 2 odst. 3 občanského zákonu. Závěr o dispozitivní povaze úpravy zprostředkování v občanském zákoníku vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 938/2004.
Městský soud ve své argumentaci pokračuje a dodává, že sjednání okamžiku vzniku nároku na provizi odlišně od § 774 občanského zákoníku, nečiní takové ujednání neplatným (např. jako v případě posuzované smlouvy, podle které nárok na provizi vzniká již obstaráním příležitosti k uzavření zprostředkovávané smlouvy). Je třeba dát plný průchod takto svobodně projevené vůli účastníků, a to s ohledem na zásadu autonomie vůle. Žalobu na vrácení provize pak soud svým rozsudkem zamítl.
V praxi se lze setkat i s názory opačnými, bohužel často vedenými mediálním tažením, než správnou interpretaci a aplikací právní úpravy opřenou o rozumné použití právních zásad.
Mgr. Petr Vodka, advokát
Naše zaměstnankyně Mgr. Pavla Šimoníková, dvokátní koncipientka, spolu s JUDr. Janem Lasákem, publikovali v odborném právním časopise Soudní rozhledy (Soudní rozhledy 8/2011, 17. ročník / 22. srpna 2011, nakladatelství CH BECK) článek týkající se aktuální problematiky dopadající do oblasti uznání závazku, dle ust. § 323 odst. 1 Obchodního zákoníku. Celé znění článku můžete nalézt zde.
Dne 29.11.2011 byl ve sbírce listin publikován zákon č. 349/2011 Sb. (dále jen „zákon“), který se mění zákon č. 265/1992 Sb. o zápisech vlastnických práv a jiných věcných práv k nemovitostem a zákon č. 634/2004 Sb. o správních poplatcích. Zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2012 a přináší řadu změn, se kterými by měl být seznámen každý, jehož činnost se problematiky katastru nemovitostí dotýká. O těch nejdůležitějších změnách se pokusíme pojednat v tomto příspěvku.
Správní poplatek za podání návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí se zvyšuje z dosavadních 500,-Kč na částku 1.000,-Kč. I přes nepopulárnost jakéhokoliv zvyšování poplatků je však toto zvýšení jistě přijatelné v porovnání se zvýšením, které by následovalo pokud by parlament v nedávné době odsouhlasil návrh některých zákonodárců zavést poplatkovou povinnost za každou nemovitost, která je předmětem návrhu na zahájení řízení.
Zákon nově zavádí povinnost podávat návrhy na zahájení řízení na stanoveném formuláři. Vzory formulářů stanovil Český úřad zeměměřičský a katastrální vyhláškou č. 401/2011 Sb. V zákoně je u této nové povinnosti přechodné ustanovení, podle kterého lze ještě po dobu jednoho roku ode dne nabytí účinnosti zákona podávat návrhy i bez použití formuláře. Je tak dána realitně dlouhá doba na to, aby se odborná i laická veřejnost mohla s formulářovými návrhy dostatečně seznámit.
K návrhu na vklad práva musí být přiložena listina, na jejímž základě má být právo zapsáno do katastru nemovitostí, v případě, že listina není přiložena ani v jednom vyhotovení, k návrhu se nepřihlíží. Mění se tak dosavadní úprava, která umožňovala podat návrh na vklad bez jakékoliv přílohy (která byla většinou doložena dodatečně) a zajistit si tak „lepší pořadí“ ve vztahu k případným dalším návrhům u stejných nemovitostí.
Nově zákon výslovně upravuje, že proti rozhodnutí o zamítnutí vkladu není přípustný žádný opravný prostředek podle správního řádu. Proti rozhodnutí o zamítnutí je přípustná žaloba podle části páté občanského soudního řádu, která musí být podána do 30 dnů od doručení zamítavého rozhodnutí. Kromě samotné procesní změny se tak zkracuje i lhůta (dříve 2 měsíce) pro podání žaloby. Tato lhůta je významná i z hlediska osudu dalších podaných návrhů týkajících se stejných nemovitostí. Katastrální úřad po vydání zamítavého rozhodnutí další řízení o jiném podaném návrhu přeruší, a to po dobu stanovenou pro podání žaloby, tj. 30 dnů, a v případě, že je žaloba podána, až do dne, kdy bude katastrálnímu úřadu doručeno pravomocné rozhodnutí soudu ve věci vkladu.
V případě, že věcná práva vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním, zapisují tato práva záznamem. Zákon doplňuje dosavadní právní úpravu tak, že se katastrální úřad bude zabývat i tím, zda záznamová listina navazuje na dosavadní zápisy v katastru. Po této změně tak již katastrální úřady nebudou zapisovat duplicitní vlastnictví tak jak je to možné dosud za situace, kdy je předložena záznamová listina podle které by měl být do katastru zapsán vlastník, jehož vlastnictví nenavazuje na vlastnictví dosud uvedeného vlastníka. „Nezapsanému“ vlastníku samozřejmě zůstává zachováno právo na podání žaloby na určení svého vlastnictví k nemovitostem.
Zákon dále upravuje i nový institut – tzv. poznámku spornosti. Poznámku zapíše katastrální úřad na základě oznámení soudu o podané žalobě nebo k doloženému návrhu žalobce, a to v případě, že žalobce podá žalobu o určení vlastnictví k nemovitostem nebo žalobu o určení, že právní úkon na jehož základě má být právo zapsáno do katastru, je neplatný či zrušený. Zákon pak rozlišuje dvě situace týkající se řízení o povolení vkladu a poznámky spornosti: a) poznámka spornosti je v katastru zapsána před podáním návrh na vklad, v takovém případě katastrální úřad řízení nepřeruší, ale pokračuje v něm obvyklým způsobem. Vychází se tedy z předpokladu, že účastníci řízení měli možnost se seznámit s poznámkou spornosti a přesto chtějí vklad práva provést; b) poznámka spornosti je v katastru zapsána po podání návrhu na vklad, v takovém případě katastrální úřad vyzve účastníky vkladového řízení k vyjádření, pokud s tím všichni účastníci souhlasí, pak katastrální úřad řízení nepřeruší. Pokud v nepřerušeném řízení katastrální úřad vklad povolí a soud následně o žalobě rozhodne tak, že by to bylo důvodem k zamítnutí vkladu, katastrální úřad vymaže povolený vklad a všechny na něj navazující zápisy práv, která jsou s rozhodnutím soudu v rozporu. Smyslem tohoto ustanovení je vyloučit možnost „šikanozních“ žalob, které sice nejsou právně a skutkově opodstatněné, ale vzhledem k délce soudních řízení dosud mohly na dlouhou dobu blokovat vkladová řízení.
Novela dále řeší častý problém s existencí „starých“ zástavních práv, která jsou v katastru nemovitostí dosud zapsána a byla do katastru nemovitostí převzata z bývalé pozemkové knihy, zemských desek nebo železniční knihy, tj. před rokem 1964. Tato zástavní práva většinou již zanikla, případně jsou promlčena, nelze však často přesně zjistit kdo je věřitelem zajištěné pohledávky, nelze určit výši pohledávky a neexistuje tak právně čistá možnost, jak taková zástavní práva z katastru nemovitostí vymazat. Zákon takovou situaci nově upravuje tak, že se zavadí vyvratitelná právní domněnka, že uvedená zástavní práva zanikla. K výmazu zástavních práva dojde záznamem na základě ohlášení vlastníka nemovitosti sepsaného ve formě notářského zápisu.
Novela rovněž omezuje byrokratickou zátěž spojenou s podáváním návrhů tak, že účastníci - právnické osoby - nadále nebudou povinni dokládat údaje o své subjektivitě výpisy z obchodního nebo jiného rejstříku, které jsou přístupny dálkovým přístupem. Novela také ruší povinnost dokládat tzv. nabývací listiny prokazující oprávnění nakládat s nemovitostmi, u nichž právní účinky nastaly před 1.1.1993.
Mgr. Martin Lůdl, advokát
Problematika doručování pomocí datových schránek, zejména ve vztahu k doručování mezi soukromoprávními subjekty, je relativně čerstvým právním problémem, doposud neřešeným soudní judikaturou. Přináší řadu otázek a může být zásadní z hlediska realizace celé řady právních úkonů.
Dne 1. 7. 2009 nabyl účinnosti zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, označovaný též jako zákon o datových schránkách. Tento zákon představuje do značné míry revoluci v doručování písemností, neboť přestože do této chvíle bylo možné, v některých výjimečných případech (podání pro daňovou správu), zasílat elektronicky formou e-mailu, ucelená právní úprava elektronické komunikace s orgány veřejné správy, i přes popularitu této formy komunikace ve společnosti, neexistovala.
Výše uvedený zákon nabízí orgánům veřejné správy snadnou cestu, jak doručovat všem osobám, které mají schránku zřízenou, a to jak fyzickým, ať už se jedná o osoby podnikající či nikoliv (datovou schránku je možné zřídit na žádost těchto subjektů), tak i právnickým (zde se datová schránka zřizuje automaticky). Datové schránky provozuje pro Ministerstvo vnitra České republiky Česká pošta, s. p., která dohlíží na jejich řádný chod a zároveň vede jejich statistiku. Z těchto statistik je patrné, že 90% ze založených datových schránek s přihlédnutím k jejich povinnému zakládání tvoří právě datové schránky právnických osob. Do konce roku 2010 bylo prostřednictvím datových schránek doručeno více než 28 milionů zpráv, z toho téměř 97% bylo doručeno přihlášením do datové schránky.
Právě otázka doručení je ovšem jednou ze sporných otázek, které se s užíváním datových schránek úzce pojí. Kdy dojde k doručení listiny, která Vám byla doručena do datové schránky?
V případě, že jeho odesilatelem je orgán veřejné moci, je situace nesporná. Zákonodárce při formulaci zákona 300/2008 Sb. vyšel z úpravy obsažené v procesních předpisech, kterými jsou např. OSŘ či správní řád, když stanovil v ust. § 17 tohoto zákona, že listina je doručená okamžikem, kdy se adresát přihlásí do své datové schránky, eventuelně stanovil desetidenní lhůtu pro nastoupení fikce doručení podobně, jako tomu je u listin doručovaných do vlastních rukou adresáta. Jedná se o fikci procesní a veřejnoprávní, která plní funkci umožnění vynucení vůle orgánů při výkonu veřejné moci i v případech, že by se subjekt, který se je této vůli nucen podrobit z jakéhokoliv důvodu nepřebíral poštu nebo jej nebylo možné zastihnout. V případě datových schránek, dostupných kdekoliv prostřednictvím internetové sítě je pozice orgánů činných v rámci řízení o to příznivější, že není třeba zjišťovat adresu adresáta úkonu, ale zasílá se do datové schránky, která je univerzální a neměnná.
Odlišná situace ovšem nastává v případě doručování mezi subjekty soukromého práva. Legislativní orgány, ve světle veskrze pozitivních zkušeností s datovými schránkami užívanými ve styku s veřejnou správou, novelou zákona o datových schránkách, která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2010, zavedly možnost využití datových schránek i ve styku mezi soukromými osobami a zákon č. 300/2008 se tak stal do jisté míry i předpisem soukromoprávním. Zde však bylo nutno nastolit jinou formu úpravy doručení, neboť fikce doručení nemá opodstatnění ve vztahu mezi subjekty soukromého práva, které figurují v soukromoprávních vztazích v rovném postavení. Otázkou ovšem zůstává, kdy dojde k doručení projevu vůle formou datové zprávy zaslané do datové schránky v soukromoprávním vztahu?
Otázka doručení je v případě soukromoprávního řízení otázkou důkazní, tedy je nutné prokázat, že daný úkon došel svému adresátu. Toto je u písemností obvykle realizováno podpisem tzv. dodejky. V případě datových schránek ovšem zákonodárce zcela nekoncepčně upravil otázku doručení tak, že v ust. § 18a odst. 2 stanovil, že: „Dokument podle odstavce 1 je doručen okamžikem, kdy jeho převzetí potvrdí odesílateli adresát prostřednictvím své datové schránky.“ V tomto případě se jednalo o velký krok zpět, neboť byly setřeny veškeré výhody související s využitím této formy doručení a naopak bylo čistě na libovůli adresáta, zda doručení zprávy potvrdil či nikoliv. Tímto způsobem mohlo dojít k maření jednotlivých úkonů tím, že adresát se v závislosti na obsahu úkonu rozhodl tento nepotvrdit a tím pádem mu nemohl být doručen. Pro srovnání tato možnost při zaslání písemnosti do vlastních rukou nepřicházela v úvahu, neboť zde byla listina doručena už dodržením procedury podpisu dodejky, tedy dříve než se mohl adresát s obsahem písemnosti seznámit.
Na tuto nelogičnost reagovala novela zákona 300/2008 účinná ke dni 29. 11. 2011, která sjednotila okamžik doručení pro zprávy zaslané datovou schránkou na okamžik, kdy se adresát do datové schránky přihlásila osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k tomuto dokumentu. Tato úprava již více reflektuje jak technické možnosti, tak i zákonnou úpravu obsaženou soukromoprávních předpisech, nicméně stále zcela neodpovídá úpravě pro doručování úkonů obsažené v občanském zákoníku, kde § 45 odst. 1 stanoví, že: „Projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde.“ Zákonodárce zde záměrně použil pojem „dojde“, který je vykládán šířeji než pojem „doručení“, když tento lze interpretovat tak, že v případě úkonu postačí, pokud tento dojde do sféry adresáta a tento má možnost se s jeho obsahem seznámit. Toto dojití je posléze otázkou důkazní, kdy je třeba dokázat zejména to, že měl adresát možnost se s obsahem právního úkonu seznámit. Je nepochybné, že s ohledem na přístupnost datové schránky odkudkoliv s možností připojení k internetu dojde právní úkon adresovaný do této schránky do sféry adresáta ve velké většině případů již dojitím do této datové schránky, když prokázání, že se měl možnost seznámit s jeho obsahem, bude snazší, než v případě, doručení v běžném písemném styku, při uložení zásilky do poštovní schránky nebo uložení na poště v místě bydliště.
Jak je patrné z výše uvedeného veřejnoprávní fikce se ve vztahu k soukromoprávním úkonům neuplatní, otázkou ovšem zůstává, jak pohlížet na listinu uloženou v datové schránce před tím, než se do ní její vlastník přihlásí. Podle ust. § 18a zákona č. 300/2008 Sb. je úkon doručen okamžikem kdy adresát vstoupí do datové schránky, s přihlédnutím k výkladu § 45 odst. 1 občanského zákoníku však projev vůle zaslaný do datové schránky působí již okamžikem jejího uložení do této schránky, dříve než je vyzvednut, pakliže měl subjekt k tomuto vyzvednutí a seznámení se s jeho obsahem objektivní možnost. Správností takovéhoto výkladu ustanovení dotýkajících se užívání datových schránek s ohledem na jeho relativní novost doposud nebyla vydána žádná judikatura, nicméně, lze očekávat, že tato dříve nebo později daný problém osvětlí. Do doby než takto bude učiněno je optimálním řešením, v případě že soukromé osoby jako smluvní strany chtějí při své komunikaci v rámci právních vztahů využívat datových schránek, aby si podmínky doručování upravili vzájemně dohodou.
Mgr. Kamila Mesiarkinová, advokátka
Mgr. Michal Šrubař, advokátní koncipient
Dne 23.11. se v restauraci Na Švábce uskutečnil po roční pauze již 6. ročník šachového Memoriálu Bobbyho Fischera. Turnaj se velmi vydařil, o čemž svědčí tisková zpráva (odkaz). Těšíme se na 7. ročník v příštím roce, který bude z patriotistických důvodů přejmenován na Memoriál Ernsta Falkbeera, podle brněnského rodáka a tvůrce známého protigambitu 1. e4 e5, 2. f4 d5!!!! Více informací o průběhu turnaje a jeho výsledky naleznete zde:
Důležitou součást hospodářské politiky každého státu tvoří v současné době podpora soukromých subjektů, a to jak osob právnických, tak osob fyzických. Každý z nás jistě zaznamenal, že moderní státy prostřednictvím svých orgánů, státních fondů či jiných státních organizací označovaných za poskytovatele podpory, zasahují do hospodaření soukromých subjektů na svém území, a že se snaží motivovat je k tomu, aby realizovaly určitou činnost či opatření, nebo se snaží pomáhat těmto subjektům v situacích, které by pro ně bez pomoci byly obtížně zvládnutelné. Státní podpora může mít různé podoby. Nejčastěji se setkáváme např. se snížením daňového zatížení, poskytnutím návratné finanční výpomoci, dotací či úvěrů. Regulace poskytování podpory se v současné době odehrává na úrovni mezinárodní, evropské i státní a s ohledem na její rozsah tak pravidla poskytování veřejné podpory mohou být pro žadatele o podporu, ale i pro její poskytovatele, poměrně složitá a orientace v nich může působit obtíže. V tomto článku si neklademe za cíl zpracovat detailní rozbor celého procesu poskytování podpory, ale spíše upozornit příjemce i poskytovatele veřejné podpory na důležité momenty v tomto procesu, jež mohou být ze strany poskytovatelů a žadatelů přehlíženy, které však mají pro poskytování podpory velký význam a mohou mít, především na žadatele, značný nepříznivý dopad. Primárně se pak zaměříme na poskytování dotací, jimiž v souladu s definicí obsaženou v zákoně č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech rozumíme peněžní prostředky státního rozpočtu, státních finančních aktiv nebo Národního fondu poskytnuté právnickým nebo fyzickým osobám na stanovený účel.
Ve Smlouvě o fungování Evropské unie (dále také jen "SFEU" nebo "smlouva"), která je pro Českou republiku přímo závazná a aplikovatelná, jsou státní podpoře věnovány čl. 107 - 109 (dříve čl. 87-89 Smlouvy o ES). Smlouva podporu poskytovanou v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, označuje za neslučitelnou s vnitřním trhem EU, jestliže tato podpora narušuje nebo může narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňuje určité podniky nebo určitá odvětví výroby. Smlouva sama však vymezuje obecné výjimky, kdy je státní podpora s vnitřním trhem slučitelná. Další výjimky z neslučitelnosti podpory s vnitřním trhem pak upravuje nařízení Komise ES č. 800/2008, kterým se v souladu s články 87 a 88 Smlouvy o ES prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné se společným trhem (obecné nařízení o blokových výjimkách) a dále nařízení Komise ES č. 1998/2006 o použití článků 87 a 88 Smlouvy na podporu de minimis, jež stanoví, že podpora malého rozsahu nedosahující stanovených limitů není za určitých podmínek považována za veřejnou podporu a je tak možné ji ze státního rozpočtu poskytnout. Veřejná podpora v evropském pojetí je chápána jako podpora podniku ve smyslu definice obsažené v příloze č. 1 nařízení o blokových výjimkách, tj. každého subjektu vykonávajícího hospodářskou činnost, bez ohledu na jeho právní formu. Za určitých podmínek tak bude regulaci z pohledu veřejné podpory podléhat i fyzická osoba, která sice není podnikatelem dle českého právního řádu, avšak vykonává určitou hospodářskou činnost, tudíž se stává podnikem v souladu s evropskou úpravou, což může být pro žadatele mnohdy překvapující zjištění, které může mít vliv např. na výši poskytnuté dotace. Stanovení toho, zda je veřejná podpora povolená, nebo zda konkrétní žadatel podléhá pravidlům veřejné podpory, nemusí být vždy snadné, lze tak doporučit, aby se žadatelé či poskytovatelé podpory v případě pochybností raději vždy obrátili se žádostí o konzultaci na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, či na advokátní kanceláře zabývající se problematikou veřejné podpory.
Poskytování dotací nepodléhá však pouze pravidlům Evropského společenství, ale také pravidlům zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech. Poskytovatelé i příjemci dotace často zastávají názor, že poskytnutí dotace je dobrodiním státu a ten si proto může stanovit podmínky poskytování této podpory libovolně dle svého uvážení. Tento předpoklad je správný jen do určité míry, neboť je sice pravdou, že podmínky poskytování podpory si stanoví její poskytovatel, nicméně musí při stanovování a následném plnění těchto podmínek dodržovat zákonné mantinely. Regulace poskytování dotací v zákoně o rozpočtových pravidlech se vztahuje jak na osoby fyzické, tak na osoby právnické. Jednou z nejdůležitějších zásad v tomto zákoně obsažených je, že na poskytnutí dotace není právní nárok. Žadatelé o poskytnutí podpory se v řadě případů domnívají, že již podání žádosti o poskytnutí podpory jejich právní nárok na poskytnutí podpory zakládá a jsou následně rozhořčeni, když jim poskytovatel podporu neposkytne. Právní nárok na dotaci však vzniká žadateli až rozhodnutím o poskytnutí podpory. Na vydání rozhodnutí o poskytnutí podpory se v souladu se zákonem o rozpočtových pravidlech nevztahují obecné předpisy o správním řízení a je vyloučeno jeho soudní přezkoumání, rozhodnutí o poskytnutí podpory se tak vydává podle podmínek, které poskytovatel sám stanovil. Tato zásada vychází z výše uvedeného předpokladu, že poskytování dotací je skutečně dobrou vůlí poskytovatelů, a proto je zcela na nich komu dotaci poskytnou. Žadatelé se tak mohou ve správním soudnictví bránit pouze tehdy, domnívají-li se, že poskytovatel porušil podmínky, které si pro poskytnutí podpory předem stanovil, a na základě tohoto porušení žadateli dotaci neposkytl.
Vždy, když je zjištěno, že nastaly určité nežádoucí podmínky, které zákon o rozpočtových pravidlech předpokládá, poskytovatel by měl zahájit řízení o odnětí dotace. Jde např. o situace, kdy rozhodnutí o poskytnutí podpory bylo vydáno na základě nepravdivých či neúplných údajů. Pokud žadatel sdělil poskytovateli nepravdivé či neúplné údaje, na základě kterých bylo vydáno rozhodnutí o poskytnutí dotace, má poskytovatel právo mu celou dotaci odejmout. Žadatelé často spoléhají na to, že poskytovatel drobné pozměnění skutečnosti v žádosti neodhalí, neuvědomují si ale, že zákon vkládá do rukou poskytovatele nástroje k tomu, aby si pravdivost žadatelových tvrzení ověřil. Dalšími důvody pro zahájení řízení o odnětí dotace je zjištění, že rozhodnutí o poskytnutí dotace bylo vydáno v rozporu se zákonem nebo právem Evropských společenství, zjištění, že nemůže být splněn řádně nebo včas účel, na který byla dotace poskytnuta, vydání rozhodnutí Komise Evropských společenství o navrácení nebo o prozatímním navrácení veřejné podpory, či zjištění, že byl umožněn výkon nelegální práce nebo že došlo k vázání prostředků státního rozpočtu. Pokud některý z uvedených důvodů nastane, hrozí žadateli, že mu poskytnutá dotace bude odňata.
Žadatelé by si dále měli dávat pozor také na to, jak získané finanční prostředky využijí, nebo zda jim nevznikla povinnost tyto prostředky poskytovateli vrátit. Neoprávněné použití dotace či neoprávněné zadržení finančních prostředků je v souladu se zákonem o rozpočtových pravidlech považováno za porušení rozpočtové kázně, za které je osoba, která tuto kázeň porušila, povinna provést odvod poskytovateli prostřednictvím místně příslušného finančního úřadu v rozsahu, v jakém byla rozpočtová kázeň porušena, což může znamenat i odvedení poskytnuté dotace v plné výši. Pokud navíc ze strany žadatele dojde k prodlení s provedením odvodu, finanční úřad vyměří této osobě penále a příjemce dotace tak není povinen vrátit pouze to, co od poskytovatele obdržel, ale v podobě sankcí také finanční prostředky vlastní.
Jak už bylo výše řečeno, žadatelé nemají důvod se domnívat, že schválením žádosti o poskytnutí podpory již mají finanční prostředky jisté, a již jim je nikdo nemůže odebrat. Poskytovatelé dotací mají možnost podle zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a podle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, kontrolovat a ověřovat, jak žadatel s poskytnutými prostředky naložil, či naloží, zda se žadatel nepokusil poskytovatele podvést apod. Kontrolu lze u žadatelů provádět jak před poskytnutím, v průběhu rozhodování o poskytování i po poskytnutí podpory. Shledá-li pak poskytovatel, že nastaly důvody pro zahájení řízení o odnětí dotace, či pro vymáhání odvodu za porušení rozpočtové kázně, tak jak jsme se o nich zmínili výše, může na základě kontrolních zjištění k takovým krokům přistoupit. Žadatelé by tak měli mít skutečně na paměti, že i čerpání dotace se jim nemusí vyplatit, pokud důsledně nedodrží podmínky, které pro poskytnutí podpory byly stanoveny. Poskytovatelům je pak možné naopak doporučit, aby využívali veškeré nástroje k ověření splnění podmínek pro poskytnutí podpory, a to i po jejím vyplacení, aby tak byly eliminovány případy, kdy podporu čerpá žadatel neoprávněně. I zde však platí to, co bylo shora řečeno u veřejné podpory v pojetí evropském, totiž, že konzultací s odborníkem lze řadě problémů objevujících se v rámci procesu poskytování podpory předejít, či je vyřešit efektivněji.
Mgr. Hana Stiborová, advokátní koncipientka
V době nedávné dostala naše AK od klienta poměrně jednoznačné zadání: Jediný společník akciové společnosti má v úmyslu rozhodnout o tom, že nerozdělený zisk společnosti bude vyplacen tomuto jedinému společníkovi. Potud žádná zvláštnost. Ovšem toto rozhodnutí chce jediný společník učinit v září běžného roku, a to na podkladě řádné účetní závěrky vyhotovené pro účely řádného rozhodování o hospodaření společnosti, tj. závěrky zpracované k 31.12. předchozího roku s tím, že chce přehodnotit rozhodnutí učiněné k 30.6. a namísto tehdy přijatého rozhodnutí o nerozdělení zisku rozhodnout o tom, že zisk bude vyplacen společníkovi. Jak postupovat v takovém případě?
Zákonným ustanovením, které upravuje podíl na zisku akcionáře, je ust. § 178 obchodního zákoníku. Uvedené ustanovení obchodního zákoníku vyjadřuje toto základní právo akcionáře následovně: Akcionář má právo na podíl na zisku společnosti (dividendu), který valná hromada podle hospodářského výsledku schválila k rozdělení.
Aby valná hromada mohla schválit rozdělení zisku a právo akcionáře na podíl na zisku tak mohlo být založeno, musí především být splněny zákonné předpoklady, které rozdělení zisku umožňují. Společnost tedy musí:
a) zpracovat řádnou nebo mimořádnou účetní závěrku,
b) vytvořit zisk nebo mít jiné vlastní zdroje způsobilé k rozdělení mezi akcionáře (nerozdělený zisk minulých let a fondy ze zisku - § 178 odst. 5 obchodního zákoníku) a doplněný rezervní fond (§ 67 odst. 3 obchodního zákoníku),
c) mít vlastní kapitál zjištěný z řádné nebo mimořádné účetní závěrky, který není před rozhodnutím o výplatě dividendy ani po něm nižší než základní kapitál společnosti, zvýšený o upsanou jmenovitou hodnotu akcií (pokud byly upsány akcie společnosti na zvýšení základního kapitálu a zvýšený základní kapitál nebyl ke dni sestavení řádné nebo mimořádné účetní závěrky zapsán v obchodním rejstříku), a o tu část rezervního fondu nebo ty rezervní fondy, které podle zákona a stanov nesmí společnost použít k plnění akcionářům (§ 178 odst. 2 obchodního zákoníku),
d) mít účetně odepsány zřizovací výdaje vykazované v účetnictví v aktivech společnosti jako dlouhodobý majetek; to neplatí, jsou-li zdroje podle písmena b) nejméně rovny neodepsané části zřizovacích výdajů.
A pochopitelně je zapotřebí, aby valná hromada byla (řádně) svolána, představenstvo navrhlo rozdělení zisku popř. jiných zdrojů na pořad jejího jednání s návrhem, jak mají být tyto prostředky rozděleny a konečně valná hromada musí skutečně rozhodnutí o rozdělení zisku přijmout. (viz Štenglová, I.: K některým otázkám práva na dividendu, Daňový expert, 2/2011, str. 33).
V souvislosti s položenou otázkou je ale zapotřebí upozornit na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 4284/2007, podle něhož „lhůta ke svolání řádné valné hromady určená (počítaná) od posledního dne účetního období je logicky nejen lhůtou určující, dokdy by měla valná hromada (při řádném a obvyklém chodu věcí) odsouhlasit výsledky onoho účetního období, ale též nejzazší lhůtou, ve které lze výsledky účetní závěrky sloužící pro jednání řádné valné hromady pokládat za ty, jež mohou akcionářům sloužit jako reálný obraz účetnictví akciové společnosti, na jehož základě mohou kvalifikovaně rozhodovat o rozdělení zisku.“ Jinými slovy, na základě účetní závěrky je možné o výplatě dividendy, tj. o rozsahu práva akcionáře na podíl na zisku v konkrétním období, rozhodovat s časovým omezením, které představuje lhůta na svolání řádné valné hromady. O rozdělení zisku společnosti mezi akcionáře v daném období tedy může rozhodnout valná hromada konaná nejpozději do šesti měsíců od posledního dne účetního období, tj. do 30. června následujícího roku (§ 184a odst. 1 věta první obchodního zákoníku). V případě, že má být rozhodnuto o rozdělení zisku (ale i jiných zdrojů společnosti, které je možné rozdělit) po tomto datu, je to možné učinit pouze na základě mimořádné účetní závěrky (ale i na jejím podkladě časově omezeně, a to s ohledem na to, k jakému účelu byla mimořádná účetní závěrka zpracována).
Ve vztahu k právě uvedenému je pak zapotřebí učinit závěr, že po rozhodnutí valné hromady o rozdělení zisku, je nerozdělený zisk majetkem společnosti a takto je také účetně veden. O nakládání s těmito finančními prostředky tak v „mezidobí“ (tj. mezi účetními závěrkami) rozhoduje výhradně představenstvo společnosti, a to v zákonných mezích tohoto rozhodování – tj. zejména s přihlédnutím k tomu, z jakého důvodu zůstal zisk nerozdělen (jaké důvody byly uvedeny v návrhu představenstva na nerozdělení zisku) a v rámci požadavku na povinnost představenstva a jeho jednotlivých členů postupovat s péčí řádného hospodáře.
Na výše uvedených závěrech podle našeho názoru ničeho nemění ani skutečnost, že akciová společnost má jediného akcionáře, a to s ohledem na ust. § 190 odst. 1 obchodního zákoníku (Má-li společnost jen jediného akcionáře, nekoná se valná hromada a působnost valné hromady vykonává tento akcionář. Rozhodnutí akcionáře při výkonu působnosti valné hromady musí mít písemnou formu a musí být podepsáno akcionářem).
Máme za to, že s odkazem na ust. § 123 odst. 2 obchodního zákoníku, podle něhož se zde určená pravidla rozhodování o podílu akcionářů na zisku společnosti použijí přiměřeně i ve společnostech s ručením omezeným a rovněž s odkazem na znění ust. § 128 odst. 1 věta druhá obchodního zákoníku, které stanoví pro svolání valné hromady společnosti s ručením omezeným lhůtu totožnou, jako u akciové společnosti (§ 184a odst. 1 věta první obchodního zákoníku), je možné všechny právě řečené závěry principielně vztáhnout také na rozhodování o rozdělení zisku ve společnostech s ručením omezeným.
Nasnadě je ale otázka, jejíž odpověď ponecháme v tuto chvíli mimo tento krátký příspěvek: Stanoví zákon nějakou sankci pro případ, že se společnost resp. její valná hromada, popř. její jediný společník uvedenými principy rozhodování o rozdělení zisku neřídí?
Mgr. Tereza Krpcová, advokátka
Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, (dále též jen „insolvenční zákon“) v ustanovení § 398 odst. 1 insolvenčního zákona stanoví, že oddlužení lze provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře.
Základní rozdíl mezi oběma způsoby plnění oddlužení spočívá v tom, že v případě splátkového kalendáře
- probíhá oddlužení 5 let, během nichž je dlužník povinen uhradit svým věřitelům nejméně 30 % jimi přihlášených a následně soudem zjištěných pohledávek,
- dlužník je povinen zpeněžit hodnoty získané dědictvím a darem a jejich výtěžek, stejně jako své jiné mimořádné příjmy, použít k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře.
V případě oddlužení zpeněžením majetkové podstaty
- oddlužení bude zpravidla skončeno v kratší lhůtě
- předmětem oddlužení bude pouze majetek, který náleží do majetkové podstaty dlužníka v okamžiku schválení oddlužení.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dlužník, který má schváleno oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, po rozhodnutí o schválení oddlužení není povinen majetek získaný např. dědictvím či darem zpeněžit a jeho výtěžek předat jako mimořádnou splátku svým věřitelům.
Věřitelé dlužníka mohou být uspokojeni pouze z majetku, který je součástí majetkové podstaty dlužníka v době schválení oddlužení.
O způsobu oddlužení rozhoduje schůze věřitelů prostou většinou hlasů nezajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek (§ 402 odst. 3 insolvenčního zákona). Pouze v případě, že nezajištění věřitelé nerozhodnou o způsobu oddlužení, rozhoduje o uvedeném insolvenční soud.
I přesto, že oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty je v porovnání s oddlužením plněním splátkového kalendáře ve výrazné menšině, již jsem se s tímto způsobem oddlužení v rámci své činnosti jako insolvenční správkyně setkala a ráda bych v této souvislosti upozornila na některá úskalí předmětné právní úpravy.
Insolvenční zákon výslovně v ustanovení § 408 stanoví, že o účincích schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty platí ohledně majetku náležejícího do majetkové podstaty v době schválení oddlužení obdobně ustanovení tohoto zákona o účincích prohlášení konkursu. Dispoziční oprávnění k majetku, který dlužník získá po schválení oddlužení, má od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužník (odst. 1). Poté, co insolvenční správce zpeněží majetek, který podléhá oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, se v insolvenčním řízení dále postupuje podle ustanovení tohoto zákona o konečné zprávě a rozvrhu v konkursu (odst. 2).
Výše uvedené ustanovení se na první pohled zdá být zcela jasné a nekomplikované. V případě, který jsem řešila, byla situace následující, dlužník fyzická osoba byl majitelem nemovitosti, na niž nevázlo žádné zástavní právo. Věřitelé odhlasovali oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Dotčená nemovitost byla následně zpeněžena ve veřejné dražbě. Výtěžek dosažený zpeněžením převyšoval veškeré pohledávky zjištěné v insolvenčním řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že vydražitel zaplatil cenu již den následující po dražbě, vyvíjel tlak na dlužníka a jeho rodinné příslušníky, aby jím vydražené nemovitosti vyklidili. Dlužník v zásadě nic proti vyklizení nenamítal, avšak argumentoval tím, že pro vyklizení požaduje vyplacení „přebytku“ zpeněžení.
Přebytek zpeněžení však není možné vydat před tím než je schválena konečná zpráva a zejména před tím než nabude právní moci rozvrhové usnesení. S ohledem na lhůty uvedené v insolvenčním zákoně a na zatížení (resp. přetížení) insolvenčních soudců, nelze předpokládat, že by k uvedenému došlo dříve než 3 měsíce po konání dražby. Uvedené datum se v konkrétním případě prakticky shodovalo i s datem nabytí vlastnictví k draženým nemovitostem vydražitelem.
Dle mého názoru by jediným způsobem, jak by bylo možné urychlit ukončení takového oddlužení, tedy uspokojit věřitele a dlužníkovi vydat přebytek zpeněžení, bylo využít ustanovení § 315 odst. 2 insolvenčního zákona, upravující nepatrný konkurs. Bohužel insolvenční zákon jednoznačným způsobem neuvádí, zda lze ustanovení o nepatrném konkursu aplikovat na oddlužení zpeněžením majetkové podstaty.
I přesto, že případů oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nebude mnoho, domnívám se, že by si tento způsob řešení úpadku zasloužil pozornost našich zákonodárců. Doufám, že případné změny právní úpravy přispějí ke zjednodušení a zrychlení průběhu insolvenčního řízení.
JUDr. Zdeňka Prudilová Koníčková, advokátka a insolvenční správkyně
Dne 31.08.2011 byl spuštěn nový web advokátní kanceláře Zrůstek, Lůdl a partneři v.o.s.. Budeme tak moci naše klienty i širokou veřejnost informovat o novinkách ve světě práva a advokacie.
S ohledem na změnu ve vlastnické struktuře společnosti došlo i ke změně názvu. Nový název společnosti je Zrůstek, Lůdl a partneři v.o.s..
Copyright © Advokátní kancelář Zrůstek, Lůdl a partneři. Všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebGet © IT STUDIO s.r.o., 2002-2012