Česky English

Historie advokacie v ČR

Před nástinem vývoje advokacie v českých zemích je na místě uvést význam samotného pojmu advokacie a advokát.

Pojem advokacie je vymezen jako poskytování právních služeb obecně, jakož i poskytování právních služeb advokáty. Advokát je svobodné právnické povolání, které spočívá v soustavném poskytování právních služeb jiným osobám za úplatu. Poskytováním právních služeb se rozumí zejména zastupování v řízení před soudy, správními úřady a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, poskytování právních porad, sepisování listin a zpracovávání právních rozborů. Z výše uvedeného je patrné, že hlavními kategoriemi, avšak neobsahující celou matérii poskytování právní pomoci, jsou zastupování a poradenství. Neodmyslitelným rysem advokáta je jeho nezávislost a vázanost příkazy klienta, pokud nejsou v rozporu s právními či stavovskými předpisy. Advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta, přičemž musí zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb.

Zárodky právní pomoci nalezneme již ve starověku, kde se právní pomoc zrodila spolu s legisakčním procesem, ve kterém bylo nutno žalovat slovy zákona, čehož laik nebyl schopen. Od vzniku advokacie ve starověkém Římě se přesuneme k počátkům vývoje advokacie v zemích českých, a to do doby feudalismu, kterou můžeme charakterizovat postupným přechodem od faktického výkonu advokacie k formální advokacii, která je upravena právními předpisy.

Významnou událostí v tomto období je založení právnické fakulty v roce 1348 jako součásti Univerzity Karlovy. Na fakultě bylo přednášeno římské a kanonické právo, jejichž recepce vedla k romanizaci právního systému. Jako předchůdci současných advokátů za feudalismu působili řečníci a poručníci pře. Prvním pokusem o systematickou organizaci advokacie je unesení generálního sněmu z roku 1615, které mimo jiné zavádí princip numerus clausus.

Podstatnou změnu představuje počátek 17. století, kdy jako důsledek pobělohorské porážky a vydání Obnoveného zřízení zemského v roce 1627, ve spojení s jeho novelizací v podobě Deklaratorii z roku 1652, dochází ke sjednocení práva ve všech habsburských zemích. Zavedením ústního procesu pozbylo řečnictví význam a výkon advokacie přešel na prokurátory a advokáty. Dále bylo zavedeno povinné zastoupení advokátem v soudním řízení,  uzákonění neslučitelnosti advokacie s jiným úřadem, stanoveny podmínky přístupu k povolání a dána disciplinární pravomoc soudu nad advokáty (suspendovat advokáta či odejmout mu oprávnění k výkonu povolání). Od roku 1767 museli všichni advokáti mít vysokoškolské právnické vzdělání bez ohledu na to u jakého soudu působí.

Další etapa vývoje advokacie začala revolučním rokem 1848. Mezi důležité události tohoto období řadíme císařské nařízení č. 364/1849 ř.z., kterým byl schválen prozatimní advokátní řád, který jako první komplexně a výlučně upravuje výkon advokacie a zřizuje advokátní komory v Praze, Brně a v Opavě. V roce 1868 byl přijat nový advokátní řád, který se stal základním kamenem moderní advokacie. Advokacie byla od této doby upravena jako svobodné a nezávislé povolání, které funguje na principu stavovské samosprávy bez podmínky jmenování ministrem spravedlnosti a byl definitivně odstraněno omezení počtu advokátů, díky čemuž počet advokátů začal výrazně stoupat.

Pod vlivem Národního obrození docházelo ke změnám i v oblasti advokacie. Zásadními mezníky je rok 1861, kdy vyšlo první vydání časopisu Právník, a rok 1882, kdy došlo k rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou část a současně tedy i k vzniku české právnické fakulty.   

Po 1. světové válce navázala advokacie Československé republiky na osvědčenou právní úpravu z dob rakousko-uherské monarchie, avšak v podobě novelizací. Podstatnou změnou bylo umožnění přístupu k výkonu advokacie ženám, a to zákonem č. 40/1922 Sb. z. a n, který jako první právní předpis připustil ženy k výkonu právnického povolání. První advokátkou se stala Matylda Mocová-Wíchová. V období první republiky najdeme mezi advokáty významné osobnosti jak politického, tak i společenského života, patřily mezi ně např. Alois Rašín, Ivan Dérer, Lev Winter a Alfréd Meissner, Václav Bouček nebo Eduard Koerner.

V letech 1938–1945 prošla advokacie krizovým obdobím, které v podstatě i přes krátkou světlou poválečnou etapu přetrvávalo až do roku 1989. Do roku 1848 byla advokacie organizována jako svobodná právnická profese, avšak po únorovém puči v důsledku snahy podřídit advokacii státní moci došlo k přeměně na kvazidružstevní spolek, v kterém advokáti působili jako členové sdružení.

Po listopadu roku 1989 došlo k návratu k prvorepublikové tradici právní úpravy advokacie, s tím, že vedle advokacie vznikla profese komerčních právníků působících v oblasti obchodního práva a zastupování podnikatelů. V roce 1996 byly profese sloučeny a na území České republiky je od té doby výkon advokacie a poskytování právních služeb upraven v souladu s evropskými předpisy.